Travel

Nedávné zprávy

9. Mumbai

Tak, po tom, co jsme byli v Gokarně a potom v Hampi a potom jsme se na svátky a nový rok zase vrátili do Gokarny, tak si říkáme, že už toho bylo dost a vyrážíme na sever. Cesta je zase zážitek. Z Gokarny nás odváží první autobus cestovní společnosti zhruba 9km od Gokarny, kde nás vyhazuje na ošklivém místě za městem někde v zatáčce u benzinové pumpy, kde mají jenom palivo a nic jiného. Vedle ní jsou dva menší krámky, kde sice nemají benzin, ale připadá mi, že tam nemají vlastně vůbec nic. To je totiž kouzlo indických stánků. Většinou na nich prodávají tak 3 druhy ovoce, 5 druhů různých smažených “zobání”, 50 druhů sušenek a sladkostí, 3 druhy limonády a balenou vodu. Nic jiného v těchto krámcích běžně nenajdete. Kupuju aspoň sušenky v busu budem asi 8 hodin.

Kupodivu autobus skutečně přijíždí. Nový třínápravový Volvo na vzduchovejch vacích, skoro ani nepoznam, kdy jedem a kdy ne. Nicméně nevýhodou oproti předchozímu cestování v autobuse je, že to neni sleeper úprava, ale semi-sleeper, což znamená obyčejnou sedačku, která jde neobyčejně hodně sklopit. Hned jak se rozjedem, tak se v autobuse zapne klimatizace a během 5ti minut tam je asi 10°C, ani venku není moc teplo, nevím, proč to s tou klimatizací tak hrotí. Tonka leze do spacáku, aby nezmrzla, já se přikrývám dvěma dekama, co nám na cestu pujčili. Cestou zastavujeme na jídlo a já si dávám nejlepší Masala Dosu (vysvětlím v díle o jídle), co jsem zatim v Indii měl. Do Mumbaje dorážíme poněkud rozlámaní a rozmrzelí.

Mumbai, se svojí rozhlohou o něco málo menší než má Praha a však 14ti miliony trvale žijícími obyvateli vám po ránu moc klidu v duši nepřidá. Nevíme kde jsme a kam vlastně chceme ject, autobus nás vyhazuje uprostřed silnice, která vypadá jak Pražská magistrála u Národního divadla. Během minuty u nás zastavuje tuktuk a za ním hned další a pak dalších asi 5. Všichni se předhánějí v tom, aby nás dostali k sobě a mohli nás někam odvézt. Vybrali jsme si asi toho nejlepšího, protože ani neumí anglicky, řekli jsme mu, že chceme do restaurace, když jsme minuli třetí restauraci, tak řikám řidiči, ať zastaví, že pujdeme pěšky. Chce po mě 200 rupees (66kč), jsem fakt celkem naštvanej, tak mu dost jasně vysvětluju, že je to idiot, dávám mu 100 rupees a jdeme pryč. Restauraci stejně nenacházíme, pak zjišťujem, kam do hotelu, ten je na druhé straně města, takže další hodina a půl v dopravě. Procházíme pár hostelů, všechny jsou buď plný, drahý, nebo hrozně hnusný. Nakonec zustáváme v jednom, kde je směs těchto tří vlastností v nejlepším poměru (ale stejně je to tu dost ošklivý). Bydlíme kousek od Gateway of India, což je asi 20ti metrová Britská erekce na okraji přístavu Mumbaie z dob Britské kolonizace.

Mumbai (přejmenovaná z Bombaje) je hodně kruté město. Je v první dvacítce s nejznečištěnějším vzduchem na světě, včetně předměstí má skoro 20 milionů obyvatel a je to největší tahoun Indické ekonomie, asi proto v ní bydlí několik z nejbohatších lidí světa. Nicméně je to zajímavý kontrast, nechat se odvézt 30 let starým taxi do hotelu a potom se nechat skoro přejet novým RoyceRoyce o roh dál. Koukat se na tyto kontrasty občas vážně bolí. Jdete okolo zlatnictví, kde si zámožný Ind vybírá zlaté hodinky a o 20 kroků dál se vyhýbáte výtrusu z krávy, kterou tu vlastní rodina se třemi dětmi, co žijí na ulici mezi zábradlím, elektrickým antonem a zdí místního obchodu. Chvilku na to smutně koukáte a pak vás jedno z dětí začne tahat za nohavici, ať mu jdete koupit sušenky… Tak asi tak to tady vypadá.

Přes den si dáváme jídlo, pak jdem nakupovat pár drobností, co nám chybí a zpět na hotel. Druhý den je v ryze nakupovacím duchu. V Bombaji se dá najít spousty trhů a obchodů prakticky se vším. Nakupujeme dárky, co chceme poslat do Čech. Během dne si tak letmo počítám, kolik jsme utratili za posledních pár dní a začínám z toho být trochu nervózní. Večer zjišťujeme, že za poslední asi 2 tejdny jsme utratili tolik peněz, kolik bychom měli mít na celý měsíc. Takže děláme velké škrty v rozpočtu. Další den se chceme podívat do obchodu s komixy, když ale dorazíme na adresu, tak zjišťujeme, že obchod na této adrese není. Kupujeme zbytek drobností do ČR, zpět na hotel, zabalit krabici a pak na poštu. Poslat balík z Indie je docela věda. Musí být správně zabalený do látky, juty, nebo tkaného pytle, sešitý, správně nadepsaný s oskenovaným formulářem k odeslání. Cena 13Kg balíku do ČR je asi 1100,- kč (o pár dní později posíláme další balík 22 Kg s předplaceným clem za 2200,- Kč).

Z pošty se vracíme honem na hotel pro věci a rovnou na nádraží, kvuli zácpám nám skoro ujíždí vlak do Ajmeru. Bombay je zajímavé město, ale doufám, že už ho znovu neuvidím.

 

 

8. Hampi

Po několika doporučeních, máme rozhodnuto, navštívit Hampi. Nejjednodušeji se tam z Gokarny dá dostat turistickým, nočním, autobusem, který jede z Ankoly, až na místo s pouze jednou, nebo dvěmi zastávkami.
Ankola je vzdálena asi jenom 25km od Gokarny. Máme na výběr buď taxi za asi 700 rupees (240kč) nebo local busem za 18 rupees (cca 6kč). Volíme autobus. Na autobusovém nádraží zažíváme zvláštní fenomén, o kterém jsem slyšel den předem. Hned po tom, co dojdeme na nádraží (asi 10 minut před odjezdem autobusu), k nám přijde řidič s tím, jestli jedeme do Ankoly, odpovídáme, že ano. Hned po tom, co nastoupíme, tak startuje a jedeme. Vypadá to, jakoby čekal jen na nás :). Prvních 5 minut v autobuse jsem myslel, že umřeme my, nebo někdo jiný. Při startování řidič zapomněl vyřadit a celý autobus sebou škubnul směrem proti nádraží, kde sedělo několik lidí. Na druhý pokus už nastartoval, zařadil zpátečku a hodně neopatrně se rozjel směrem dozadu. Při couvání zatočil, aby se mohl otočit a vyject z nádraží, ale zatočil do davu asi 20ti sedících lidí, kteří se s křikem zvedali a utíkali. Pak dost brutálně šlápnul na brzdu a nevnímaje retardéry a díry vyjel z nádraží. Chvíli jsem vážně přemýšlel nad tím, že to není řidič autobusu, ale nějaký zloděj, nebo terorista, co nás chce unést. Zbytek autobusu byl ale uplně v klidu, tak jsem se tím snažil taky moc nevzrušovat. Cesta do Ankoly, která je 25km daleko trvala hodinu a vzhledem k asi úplné absenci tlumičů a povaze indických silnic byla hodně bolestivá. Seděli jsme uplně vzadu a zadní náprava byla asi 3 metry před námi, takže všechny díry jsme schytali mnohem silněji, než zbytek autobusu. Myslím, že nejsem z cukru, ale tahle cesta byla vážně hardcore. Každá sedačka před sebou má vodorovnou ocelovou tyč, které se asi můžete držet, abyste někam neodletěli, nicméně je přesně tak vysoko, že kdyby autobus dupnul na brzdu, tak se vsadím, že polovina lidí přijde o zuby. No přežili jsme, necháváme se odvézt tuktukem na zastávku, z které jezdí turistický bus do Ankoly, tam jsme asi o 2,5 hodiny dřív. Čekáme v místní “restauraci”, která je celkem nechutná, jídlo si tam nedávám i coca-cola z lahve je nějaká hnusná. Čtu si z Kindle a Tonka spí. Je to tam trochu na palici, ale přežíváme to. Autobus doráží s půlhodinovým zpožděním. Je to turistický autobus, to znamená, že je v něm asi 12 míst k sezení a zhruba 30 míst k ležení ve dvou patrech, každé lůžko je pro dva lidi. Vstupujeme první do autobusu a místní letuška, nebo jak “to” nazvat, nám ukazuje, kam si máme lehnout. Odhrne záclonku, kde je naše lůžko, ale tam leží tlustý spící ind. Letuška ho píchne do žeber prstem a řekne mu, ať si jde lehnout někam jinam, ten se hned zvedá a jde si sednout na sedačku o patro níž. Jsme celkem unaveni, tak si hned leháme, že zkusíme usnout. Před usnutím mě ještě rozesmívá situace na vedlejším lůžku. Letuška tam odhrnul záclonku a ukázal dalšímu přistupujícímu, že si tam má  lehnout. Tam už ale ležel nějaký australan, který si za lůžko evidentně taky zaplatil. Ind jen pokrčil rameny a šel řešit další lidi. Takže na jednom lůžku rozměru cca 120x180cm tam vedle sebe byli dva cizinci, kteří se evidentně vůbec neznali, hehe. Vyrážíme zhruba o půlnoci, cesta ubíhá skvěle, ani se nebojím o život. Nebýt okna, které se vždycky po cca 15ti minutách samo otevřelo, bych možná i usnul. V Hospetu je poslední zastávka před Hampi, jsme tam asi v 6 ráno. Hned jak se otevřeli dveře autobusu, tak se do něj nahrnulo asi 10 řidičů tuktuku, kteří se snažili ulovit zákazníka. První z nich vychytal mě, tak se nechávám překecat, ať nás odveze rovnou odtud. Necháváme se tedy odvézt do cca 12km vzdáleného Hampi. Řidič tuktuku se jmenuje Dolar. Sympatickej člověk, je mu 28, má tři děti, čtyři práce, ženu a velkou rodinu, z které prakticky nikdo nepracuje a ti, co by pracovat chtěli nemají ruce, nohy, nebo tak. Část rodiny už mu i umřela na různé choroby, které by se v Evropě daly bez problému vyléčit, nebo na různé nehody, které by se taky v Evropě asi jen tak nestaly. Holt život v Indii je boj. Vypadá, jako dobrej herec, takže jestli si to celý vymyslel, tak to 100 rupees dýško má za odvedenej výkon. Bere nás do prvního guest house, s kterým je evidentně nějak domluvenej na marži za to, že tam někoho přiveze. Kamarádi, co už v Hampi byli nám radili, ať nebydlíme v centru Hampi, že tam je hroznej kravál, ať bydlíme radši na druhé straně řeky, že tam je klid. Říkáme to majiteli guest housu i řidičovi tuktuku, ale majitel nás nakonec překecává, že u něj v guest house je klid jak v hrobě. V těch půl sedmý ráno taky byl, takže mu to věříme. Během dalších 24 hodin se ale ukazuje, že kecal a ve skutečnosti je tam hroznej kravál a v noci se tam prakticky nedá spát, takže se druhý den stěhujeme jinam.

Atmosféra v Hampi je fakt kulervoucí. Všechny ty chrámy a kameny, vypadá to tam trochu jako ve Flinstounech. Nejvíc nechápu, ty zaoblené kameny, které stojí na jiných kamenech a na nich stojí další kameny a na nich další. Nejde ani pochybovat o tom, že to takhle někdo neudělal ručně. Když pak ale vylezete na nějakou horu a vidíte, že se tyhle kameny rozkládají v okruhu 50km na všechny strany, tak začnete přemýšlet o tom, že bohu prostě při tvorbě světa zbyl nějaký materiál, tak ho tak po různu rozsypal tady. Popisovat je to asi zbytečný, víc jde vidět z fotek. Nicméně Hampi je opravdu přeplněný výdělku chtivejma, otravnejma indama. Když jdete po centru, tak na vás z každého obchodu křičí, ať si u nich něco koupíte, nebo ať se jdete aspoň podívat dovnitř. Mezi obchody, co jsou po obou stranách skoro každé ulice jsou navíc ještě různí jiní prodavači, taxikáři, veksláci, zevláci, dealeři a podobně. Takže přejít město je opravdu náročné, prakticky neděláte nic jiného, než že tyhle lidi odháníte. Když už se přecejen stane, že naznačíte, že si v nějakém obchodě něco možná koupíte, tak na vás nastoupí prodavač a nenechá vás žít do té doby, dokud si fakt něco neodnesete. Taková je situace v Hampi a všech okolních přilehlých chrámech, což tam tu atmosféru trochu kazí.

V Hampi funguje elektřina ještě míň, než kde jinde, takže když už chci něco napsat na blog, tak zjistím, že  mám vybitý notebook a elektřina zrovna nejde, proto ho už většinou radši vždycky nechávám zapnutý v zásuvce, ať se děje cokoliv. Další smůla pak je, že druhý guest house v kterým bydlíme, na noc vypíná wifinu. Jednak se mi nepodařilo zjistit proč a druhak se mi ani za úplatek nepodařilo majitele wifiny přesvědčit, ať jí nechá zapnutou. Což je pro mě trochu frustrující, protože jsem chtěl udělat nějakou práci, kterou můžu dělat jenom v noci, když na to mám klid a na pláži v Gokarně to taky nešlo, protože tam byl internet zase tak pomalý, že ani nejjednodušší stránky se většinou nenačetly. No, aspoň si dá člověk od toho počítače na chvíli pohov.

Druhý den v Hampi se necháme celý den vozit tuktukem mezi chrámy, třetí den si pujčujeme motorku, resp. moped s výkonem slabší babety a jedem vybrat peníze do Hospetu, kde si dávám Tali (což je moc dobrý indický jídlo – víc v jednom z dalších dílů, v kterém se budu zabývat jen jídlem) za 50 rupees (16kč). Druhý den si pujčujeme silnější motorku (Honda Hero – 125ccm) s kterou to je větší zábava, tak objíždíme další města v okolí a jdem se podívat na Monkey Temple, který je na vrcholu nejvyšší skály v okolí, zhruba 600 strmých schodů vysoko. Je to údajně rodné místo Hanumana, podle legendy opičího boha.

Ani se nenadějem a náš pobyt v Hampi končí. Vracíme se zpátky do Gokarny na Vánoce a nový rok.

 

7. Šťastný a veselý!

Šťastný a veselý!

6. Gokarna – ráj na zemi

Co se Gokarny, jako města týče, tak je dost turistické. Asi to bude relativní blízkostí ke Goa, které je poslední dobou proslulé spíše velkým množstvím turistů, než příjemným místem k odpočinku, jako to bylo dřív. Centrum Gokarny, což je jedna dlouhá ulice, tvoří mnoho obchodů s orientálními a suvenýry, oblečením, hudebními nástroji, kameny a podobnými věcmi. Dál tam jsou asi 2 lékárny, 3 restaurace, pošta a hinduistický chrám uprostřed. Jedna z příjemných věcí, co se mi na Gokarně líbí, je ,že tam je zakázáno kouřit pod pokutou 200 rupees (66kč). A v noci tu lítají netopýři, tak 5x větší, než ti v ČR a na rozdíl od nich lítají rovně, jde z nich celkem strach.

 

Ke Gokarně jsou přilehlé 4 pláže.

Central beach, která je nejblíž za moc nestojí, koupat se tam dá, ale je tam dost rybářů
Kudle beach, je asi 20 minut cesty, na té trávíme čas my
Om beach, kde je pár větších penzionů a je trochu dál od Gokarny
a Paradise beach, která je nejdál, údajně je na ní bílý písek a žádné hotely ani guest housy, bohužel jsme byli celou dobu moc líní a nevyrazili se tam podívat.

 

Kudle beach je opravdu krásné místo. Dovedu si představit, že bych tu strávil klidně celou zimu. Na jednu stranu tady prakticky nic není, na druhou tady člověk ale vůbec nic nepotřebuje. Většinu lidí, co se tu vyskytují, bych zařadil mezi hippies, co se tu slézají, ze zbytku světa. Bydlíme v guest house Ganga view na kraji pláže, která má cca 500 metrů a velmi mírné klesání do moře. Prvních dvacet metrů je prakticky úplně rovných, takže se na pláži často v době mezi přílivem a odlivem vytvoří laguna, kde je jen sotva po kotníky vody. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je navíc zhruba 100 metrů, což jsem nikde předtím neviděl. Stejně jako cca 5m vlny při přílivu. Na pláži je asi 15 restaurací, kombinovaných s guest housy, což jsou většinou jen malé bungalovy z palmových listů a bambusových tyčí. Pronájem jednoho je cca 100 rupees/noc. Většina restaurací je navíc v barvách reggae nebo punk/rocku. I přes takový počet restaurací je na pláži naprostý klid, většinou je tam přes den k vidění dohromady tak 30 lidí a v moři dalších 5.
V našem guest house je okolo nás dalších cca 20 pokojů, naplněných lidmi z naprosto různých kontinentů, různého vyznání i věku. O pár pokojů vedle nás bydlí Shaman jeho přítelkyní Elsou, což je Francouzka žijící ve Skotsku. Všichni jsou neskutečně komunikativní a otevření, takže než se nadějem, tak se mezi naše další přátele řadí:

Ari (24) ze Španělska, co v tomhle guest house bydlel i v loni, už toho hodně procestoval, často vypráví o Nepálu.
Patrik (25) z Rakouska, ten toho procestoval ještě víc, nejvíc mě zaujaly zážitky z vězení v Laosu.
Craig (40) ze Skotska, milej člověk, samá ruka samá noha a šílenej přízvuk.
Stephan (46) z Německa, celý dny tráví v Hamaku a čte si knížky.
Nico (28) z Řecka, divadelní herec, v Indii už je tři měsíce a evidentně to na něj má velmi pozitivní vliv.
Tyhle lidi jsem si hodně oblíbil a doufám, že to není naposledy, co je vidím.

Celková atmosféra na pláži je velmi přátelská. Výběr lidí, co tu je je neskutečně rozmanitý. Prakticky tu nejde narazit na nezajímavého člověka, protože všichni, co jsou tady, jsou něčím výjimeční. Minimálně tím, že místa, jako je tohle, nehledá průměrný člověk ze západu. Na jednom z bungalovů na opačné straně pláže vidím nápis “This place is Shiva’s gift”, to sedí. Tuším, že v žádné restauraci na pláži nejde sehnat alkohol, z čehož jsem byl první večer trošku zklamaný, ale později mi došlo, jak neskutečně dobře to vlastně je. Většina lidí tu je v silně meditačním stavu, nikde tu nikdo neběhá a nedělá bordel, nebo hluk. Ničí svoboda tu neomezuje svobodu někoho dalšího a všichni jsou tu zdánlivě propojeni jakýmsi klidným kolektivním nevědomím a společnou přírodní harmonií.

Každý večer je při západu slunce na pláži malý gathering, kdy se sejde většinou 20-40 lidí, mezi nimiž jsou i lidi s hudebními nástroji, jako brumle, didgeridoo, bubny, flétny, sitar, kytary a podobně a společně se rozloučí se sluncem. Byl to pro mě opravdu silný zážitek, něčeho takového se účastnit. Být v okruhu lidí, kteří neřeší problémy, stress, případně společenské nebo jiné postavení. Nikam se neženou, neřeší budoucnost a nedělají velké plány na zbytek života. Prostě žijí přirozeným způsobem, jak jim to přijde správné. Protože život je nakonec vlastně jedna velká pomíjivost, kdy vlastně sami nemůžeme ovlivnit to, co nám osud přinese. Jedinou vážnou odpovědnost, kterou tu máte, je za sebe sama a za svoje štěstí. Všichni se tu tváří být tak šťastní, zdraví a spokojení, že nejenže tu prakticky žádným způsobem nejde být nespokojený, ale má to tu silně pozitivní účinek na tělo i mysl. Největší problém, co vás tu přes den může potkat je, že se nemůžete rozhodnout, co si dát k obědu, nebo kam pověsit hamak. Spousta lidí se tu o sebe fakt hodně stará, nevzpomínám si třeba, že bych tu viděl někoho obézního. Lidi tu vypadají jak ve středověku, oblečení většinou do jednoduchých věcí, ověšeni korálky a náramky, co si sami vyrobili. Takhle vypadá člověk divoký, prosím pěkně. Přijde mi to až absurdní v porovnání s vymodelovaným a nalíčeným západem s kravatou a na podpatcích žijících v kubických klíckách nevědíc jedna o druhé, propojená (když už) nějakou (de)sociální sítí. Pachtící po úspěchu, penězích a materiálním zázemí, které vlastně vůbec nepotřebujeme i když nám reklama okolo nás říká, že bez něho vlastně nemůžeme existovat. No, nechal jsem se asi trochu unést, prostě je to tu super 🙂

 

5. Cesta do Gokarny

Druhý den dorážíme na autobusové nádraží asi o půl hodiny dřív. Nádraží je celkem v klidu, akorát celý hrozně smrdí veřejnýma záchodama, co jsou v jeho rohu. Celkem mě překvapuje, že obrovská, stará, zašlá tabule, na které jsou všechny busy rozepsány, je evidentně zcela aktuální. Ani na jednom místě neni přeškrtlá, nebo jinak upravená a všichni se podle ní řídí. Evidentně jí někdo před pár lety vymyslel a podle toho se busy řídí dodnes. Na radu inda, co jsme potkali předchozí večer, si Tonka chce sednout na levou stranu autobusu kvuli výhledu na moře, já trošku protestuju, protože na levé straně jsou jenom 2 sedačky, což na nás 2 a 2 velký krosny je celkem málo. Na pravý straně jsou 3 sedačky a navíc tam je (a celou cestu bude) stín. Nechci se hádat, tak radši ustupuju a omlouvam si to tim, že až to s náma řidič někam nabourá (autobusáci prý jezděj jak největší blázni), tak budem mít větší pravděpodobnost, že to přežijem. Cesta neni moc příjemná. Zlatej vlak. Celou cestu se pečeme na levý (sluníčkový) straně. Většina lidí v autobuse spí, no aby ne, když jsou všichni zfetovaný valiem, který tu prodávaji v lékarně bez předpisu.. Indové navíc když viděj turisty, tak rádi vyzvídaj, odkud jsou a prostě si rádi povídaj, takže ti co nespí, tak otravujou.. Nemam na to moc náladu. Na jedný zastávce se mi líbí aktivita místního inda, který na autobusovém nádraží prodává zmrzlinu rovnou do okna autobusu za asi 20 rupees (6kč). Autobusák jezdí fakt jak největší magor, spát se tam moc nedá, co chvíli padám ze sedačky, když se náš autobus vyhýbá jinému autobusu v protisměru. Když se stmívá a my jsme na cestě asi 4 hodiny, tak očekávám, že už bychom tam měli každou chvíli být, trasa je asi 250km. Od Tonky se pak dozvídám, že nám schází ještě asi 50km, které pak jedeme další 2 hodiny. Autobusům se budem snažit vyhýbat, co jen to pujde..
Vystupujeme v Gokarně na aut. nádraží. Poslední jídlo jsme měli snídani a to ani ne moc velkou, takže první kam chceme ject je restaurace. Bereme tuktuk a vysvětlujeme mu, že chceme do restaurace. Tuktukář nás chce vzít do nějaké restaurace na Kudle beach, což je sice místo, kam chceme ject, ale je asi 6km daleko, tak mu vysvětluju, že tam ne, že máme hlad a že chceme do restaurace na jídlo. Vysvětluje mi, že blíž nic neni. Nevěřim mu, ale po tý cestě nemam nervy na to se s nim hádat, tak řikam okay.. 6km v tomhle tuktuku bylo horších, než 30km v autobuse. Byl to dieselový tuktuk (o tuktucích se rozepíšu v jednom z dílů o Indii), který i když jel po silnici, tak zněl tak, jako že se brzo rozpadne, potom sme sjeli na polní cestu, kde jsme kvuli kvalitě cesty jeli doslova krokem, prostě hrozná cesta. Vyhazuje nás kdesi ve tmě, tam projdeme bránou a konečně se dostaneme do restaurace. Po tom, co se najíme a trochu uklídme (nebo aspoň já) z tý cesty, tak se začneme zajímat o to, kde vlastně jsme a dozvídáme se, že jsme na Om beach, která je asi 5km tuktukem daleko od Kudle beach (směrem na nádraží pochopitelně), kam chceme ject. Bereme tuktuk, který po nás chce 300 rupees (100kč) za cestu na Kudle beach, což je 2x tolik. Když mu řikam, že tolik mu nedam, že mi v restauraci řekli, že cesta tam je max. za 150 rupees, tak mi tuktukář řiká, ať si zkusim sehnat někoho jinýho, což ale dost dobře nejde, protože je noc a nikde jiný tuktuky nejsou. Vzdávam to, chci už někde bydlet. Trochu bloudíme, ale nakonec dorážíme do “Gangaview guest house”, což je náš náš hostel. Rovnou dostáváme pokoj za 250 rupees na noc (80kč). Mám radost z toho, že se konečně začínáme přeorientovávat na indický ceny. Pro srovnání.

1. hotel stál 1500 rupees na noc ( cca 480 Kč )
2. hotel stál 1040 rupees na noc ( cca 335 Kč )
3. hotel stojí 250 rupees na noc ( cca 80 Kč )

Na pláži se dají sehnat guest housy i za 100 rupees (cca 30kč / noc ), ale tam už to prý fakt neni moc příjemný (bez moskytiéry a stropního větráku). Odměnou za úmornou cestu nám jest několikadenní absolutní ráj na zemi.

4. Cesta do Mangalore

Další den se vydáváme do Kondotty, což je nejbližší větší město od našeho Hotelu (asi 2km). Tam si Tonka kupuje cestovní deník a deník na výdaje, já dělam kopii pasu, abych mohl konečně koupit SIMku. V malém pouličním obchodě s Indem, který prakticky vůbec neumí anglicky se snažím domluvit na SIMce, kombinuju všechny předchozí triky, abych jí dostal, ale tentokrát končím na tom, že nemám svojí fotku (nevim, k čemu jí sakra potřebujou!! 🙂 . Naštěstí když mu potom vysvětluju svojí situaci, že tu SIMku potřebuju akorát na internet, tak mi vecpe SIMku s aktivovanym 3G, který je jak pozdějc zjišťuju po Indii dost rozšířený.

Později si u stejného inda, u kterého jsem kupoval SIMku nechávám opravit mikrofon v telefonu, protože než jsem odjel, tak se mi ho podařilo zacpat rozteklou čokoládou. Oprava bude do druhého dne, kdy máme naplánováno odjet do Mangalore, předpokládaná cena 500 rupees (160kč). Na internetu zjišťujeme spoje, hotel, kontaktujeme Shamana, atd. Máme v plánu jet z Kondotty do Kozhikode busem a potom vlakem do Mangalore. Dozvěděli jsme se, že na zítřek je posledních 5 volných míst ve vlaku, tak honem jedeme ještě na letiště do Alhind travel agency zarezervovat lístek na vlak. V cestovce je (jak jsme se s Tonkou shodli) hrozně krásná Indka, dělá nám rezervaci na vlak, když v tom řekne, že ticket is no more available (už neni), tak se snažim ještě ujistit, že to, co řiká opravdu znamená, že lístek už nelze koupit. Nakonec z ní vypadlo, že lístky sice jsou, ale nemůže je zarezervovat, protože vypli proud a otočí na mě svůj černý monitor :). To, že vypadne proud, se stává opravdu často a všude, že se to ale stane i na letišti, to mě dost překvapilo. Nakonec ale asi během 20ti minut naskočil a my dokončili rezervaci. Cesta vlakem z Kozhikode do Mangalore ve sleeper class, což je druhá nejnižší třída, stojí 580 rupees (cca 190), což je pecka na to, že to je 230km 🙂

Druhý den vstáváme asi v 11 s tím, že vlak z Kozhikode do Mangalore nám jede v 16:40. Asi ve 12:30 vyrážíme tuktukem z našeho hotelu do Kondotty (cca 2km), kde se necháváme vyhodit u inda s mobilama. Při placení tuktuku se ptám, kde najdeme autobusovou zastávku, ale řidič (cca 18let) neumí vůbec anglicky. Z pantomimické konverzace se dozvídám, že nám nedoporučuje jezdit autobusem, že bude šíleně přecpanej (čemuž věřím, protože jsem pár těch autobusů viděl) a že nás do Kozhikode (cca 28km) může odvézt a že bude chtít 400 rupees (130kč). Což je sice mnohem víc, než by byla cena autobusu (18 rupees za jednoho = 13kč za oba), ale nakonec jsem za cestu tuktukem rád, protože ani ta nebyla nijak extra pohodlná a autobus by byl mnohem horší. Navíc jsem večer předtim na internetu zjistil, že můj mining a trading bitcoinů (respketive litecoinů) konečně přinesl svoje ovoce, protože se jeho kurzy pohnuly přesně tak, jak jsem si představoval. Takže z ničeho nic se množství peněz, které mám v kryptoměnách změnilo z celkem nezajímavé na velice zajímavé. V Kondotty tedy vyzvedávám telefon, ind mi oznamuje, že kromě mikrofonu mi opravil ještě foťák, přesněji, vyměnil krycí plast na čočce, který byl po třech letech tak poškrábaný, že to už prakticky vůbec nefotilo. Z toho mám velkou radost a indovi nechávám 2x víc, než původně chtěl (320kč – za tuhle cenu by mi ten telefon v Praze ani nehodili do popelnice). Tuktuk je mnohem rychlejší, než autobus, nikde nezastavuje a odvezl nás přímo na vlakové nádraží, takže jsme tam asi o hodinu a půl dřív. Je šílený vedro, chvíli hledáme, kam si sednem, ale nikde v blízkosti neni žádná restaurace/kavárna, takže trávíme čas na nádraží.

Cesta vlakem je mnohem příjemnější, než jsem čekal. Ačkoli vlak z venku vypadá na první pohled dost špinavě, rozbitě a plně, tak opak je pravdou. Vevnitř neni bordel/smrad, ani moc lidí, kvůli tomu, že na každé jedno místo je rezervace. Většina sedaček k sobě má navíc lůžko, takže vlak je prakticky poloprázdný. Všechna okna jsou otevřená a nad každou skupinou lavic jsou 3 velký větráky, takže ve vlaku rozhodně neni ani vedro. Dokonce i záchod vypadá líp, než ve vlacích ČD 🙂 I technicky na tom budou asi líp, než český pantografy. Nikdy jsem nedokázal poznat, kdy se vlak začal rozjíždět, nebo kdy uplně zastavil. Celá cesta byla prakticky jenom džunglí, nebo po mořském pobřeží, což s přilehlými palmami a západem slunce vypadalo fakt nádherně. Všichni ve vlaku na nás byli moc milí. Vypadali jsme totiž asi dost zmateně. Jali jsme se sednout si na první volné místo, které jsme viděli, načež nás místní již sedící cestující upozornil, že bychom měli na lístku mít napsané číslo místa, kde máme sedět. To jsme ale neměli, protože jsme neměli skutečný lístek, ale jenom rezervaci (která ovšem je platná, jako lístek). Takže tam okamžitě celé blízké okolí (asi 5 lidí) začlo řešit, co v této situaci dělat. Nakonec “rada starších” usnesla, že máme sedět tam, kde sedíme a počkat na průvodčího, že ten nás kdyžtak přesadí. Ten přišel asi za hodinu a nenamítal nic na to, kde sedíme. Dost mě ale překvapila kontrola pravosti rezervace. Podíval se na ní, otevřel svůj seznam jmen a tam byla naše jména hned na prvním místě, což jsem opravdu nepochopil. Vzhledem k tomu, že vlak Armitsar express s délkou trasy 3597km a dohromady tak 5000 různých cestujících 🙂 Ještě jedna věc se mi dost líbila. Po cestě k nám přistoupil jeden ind, co měl asi 20 velkejch balíků s nějakejma věcma, co rozstrkal uplně všude, navíc on samotnej byl hodně “prostorově výraznej”, ale nijak nás neomezoval. Nicméně chvilku po tom, co si sednul, promluvil na dalšího inda, co seděl vedle mě a začli si spolu povídat. A povídali si a povídali a prokecali spolu další 2 hodiny, stylem, jako by to byli známí od nepaměti, přičemž jsem si jistý, že do setkání ve vlaku se určitě neznali 🙂 Celkově tady k sobě lidi mají dost blízko. Ještě sám nevím, jak vlastně to přesně mají, ale často je tu vidět pár indů (chlapů) držících se za ruce, za ramena v objetí nebo podobně. Vzhledem k mentalitě, náboženství a hlavně dosti konzervativním smýšlením to asi nebude projev změněné orientace, ale prostě osobní blízkosti/přátelství.

Cesta vlakem utekla jako voda. Vystupujeme na nádraží v Mangalore a necháváme se odtuktukovat do našeho hotelu, který je uplně v centru. Narozdíl od předchozího je o třetinu levnější, ale na indické ceny furt šíleně drahý, stojí 1000 rupees na noc (cca 320kč) a na rozdíl od předchozího nemá klimatizaci, což nám ale nijak nevadí, stejně to neni zdravý a spotřebovává to 10x víc elektrické energie, než stropní větrák, kterým je vybavena prakticky každá místnost bez klimatizace. Hodíme si akorát věci na pokoj a jdem se podívat po městě. Na první pohled je Mangalore mnohem kultivovanější, čistší a s lepším vzduchem, než v Kozhikode, kde se vážně nedalo dýchat. Lidé tu umí mnohem líp anglicky a vypadá to tu víc, jako ve městě. Přímo před naším hotelem je obrovské obchodní centrum, velikostně asi jako Arkády na Pankráci v Praze. Což sice rozhodně není to, co jsme do Indie jeli hledat, ale po týdnu prakticky bez civilizace je nám příjemné nějakou potkat. Už je ale 21:30, takže většina obchodů je zavřených. Jdeme dál po městě a potkáváme obchod s alkoholem, který jsme v Kozhikode taky nikdy neviděli. Kupuju si flašku hnědého indického rumu, abych nemusel upíjet slivovici, co jsem přivezl kamarádům, které máme potkat za pár dní. Kupodivu není tak špatný, ale byl hrozně drahý (150kč).

Ve městě není moc co dělat, takže plán na druhý den je, jít do zoo. Vzhledem k tomu, že vstáváme asi v 13:00 a než se vyprdelíme z hotelu a koupíme snídani v obchoďáku (potřebujeme panýr, psáno paneer, což je indický sýr), tak je asi 15:00. Zoo zavírá v 16:30 a je na opačném konci města, 12km daleko, takže zoo pro dnešek vzdáváme. Večer jedem na vlakové nádraží, zarezervovat lístky. Člověk u counteru mi říká, že na zítra můžeme zarezervovat pouze na zítra 6 ráno, jsem pro, ale Tonka je rezolutně proti, protože musí vidět zoo. Takže rezervací odkládáme na neurčito a jdeme zpátky na hotel. Druhý den vstávačka o něco dřív, snídaně v obchoďáku, kde mají asi milion restaurací. Potom zoo, která nebyla nikterak kulervoucí, potom se jedem podívat na soutok dvou řek, co se v Mangalore vlívají do moře. Je hezký západ slunce a celkově příjemná atmosféra. Nějaký ind, dlouhodobě žijící v Kanadě nám radí, ať nejezdíme do Gokarny vlakem, ale jedem radši busem. Takže večer jedu zarezervovat lístky do Gokarny. Jedu na autobusové nádraží, kde zjišťuju, že u sebe nemám dost hotovosti, takže sháním bankomat. První, co je hned na nádraží je out of order (mimo provoz). K dalšímu se nemůžu dostat přes zabezpečené dveře, které se dají ovšem otevřít jen kartou té banky, které ten bankomat patří, tak jdu do obchodního centra, co je vedle. Kde v nejvyšším patře je bankomat vedle “Bank of India”, kterému vecpu kartu, automat chvíli něco píše v Hindi a pak se vypne, karta samozřejmě uvnitř. Takže složitý boj s bankou o kartu, naštěstí měli ještě otevřeno. Bankomat zapnuli a dokonce se mi podařilo vybrat hotovost (10000 rupees za 3320kč, jak jsem později zjistil v internetbanking). Když jsem se pak o hodinu a půl vrátil na autobusové nádraží, tak jsem zjistil, že na autobus do Gokarna se rezervace nedělají, že se platí až v autobuse. No nic, jedu zpátky na hotel.

3. První dny

Tak jsme na hotelu. Prakticky chvíli po tom, co jsme dostali pokoj jsme oba padnuli do postele a usnuli, bylo to spíš víc tim vedrem a dusnem, než únavou. Vzbudil jsem se asi za dvě hodiny a šel prozkoumávat okolí. Na recepci jsem si popovídal s recepční, byla moc milá, jméno jsem si nezapamatoval, spíš proto, že jsem mu ani pořádně nerozumněl. Na terase jsou kokosové palmy a banánovníky, viděl jsem veverku, o chvilku později vevnitř v domě ještěrku, docela to tu žije. Je fakt hodně dusno, v dálce na opačném kopci je velká budova (o které se později dozvídám, že je to Muslimská mešita), ale při současném stavu ovzduší (vlhko, smog, prach) není skoro vidět. Na druhé straně budovy je parkoviště, kde vidím několik zaparkovaných motorek a skůtrů. Nejel jsem na motorce několik let a dostal jsem na to hroznou chuť, jak je navíc hotel hrozně na kopci, tak jenom dostat se dolu na hlavní silnici, na které vlastně stejně nic není by zabralo spoustu času. Jdu tedy dovnitř a ptám se recepční, jestli bych si mohl nějakou půjčit. Ta odvětí, že motorky nepůjčují, ale můžu se zeptat jejich majitelů. Zavolala jednoho z nich, což byl kuchař z hotelové restaurace, zeptal jsem se ho, jestli by byla možnost si jí půjčit. Nejdřív se na to moc netvářil, pak se ptal, jestli mám řidičák, pak si zavolal asi 5 kamarádů/kolegů a po chvíli, co se spolu dohadovali v Hindi jsme si plácli.

Mezitím se setmělo. Naskočili jsme na motorku a sjeli po příjezdové cestě k hlavní silnici, která vedla do nejbližšího města Kondotty a na opačnou stranu do velkého města Kozhikode. Musím říct, že první pohled na tok provozu mě trošku vyděsil. Krom toho, že se v Indii jezdí vlevo (což by mi ani nevadilo, v Irsku jsem si taky zvyknul), tak pro průměrného Evropana by řízení na takovéto “komunikaci” rozhodně nebylo. Nejlíp by se to dalo asi specifikovat slovem “blázinec”. Jak jsem zjistil během následujících pár dní (motorku jsme si půjčovali ještě dva dny potom), tak v Indii se na pravidla silničního provozu úplně tak moc nehraje. Čáry na silnici mají jen teoretický význam, dopravní značky (zvlášť ty upravující rychlost) a semafory (zatim jsem viděl jen jeden) se dost ignorují. Vše se řídí jakýmsi kolektivním nevědomím všech účastníků, předvídavostí, opatrností a štěstím. Pak lze také vypozorovat dvě do sebe provázaná pravidla. To první je “kdo víc troubí, má větší přednost” a druhé je jakási dopravně-společenská hierarchie na silnici. Na prvním místě v této hierarchii je posvátná (ostatně i jakákoliv jiná) kráva, která má na silnici absolutní přednost, další jsou velké náklaďáky a autobusy, pak dodávky a osobní auta, pak motorové rikši (tuktuky), motorky a pak cyklisté a chodci. No nic, na asi třetí větší mezeru v dopravě sbírám všechnu odvahu a rozjíždíme se do proudu dění. Asi po 2km stavíme na benzince a za 75kč bereme 3 litry paliva. O dalších pár km dál stavíme na jídlo. Ind nás nejdřív tahá do klimatizované části restaurace, což Tonka rezolutně odmítá, protože je trochu nemocná z klimatizací na letišti. Sedíme tedy v neklimatizované části. Ind nám aspoň zapne větrák, co máme přímo nad hlavou, fouká dost debilně a nahlas, tak mu řikáme, ať to taky vypne, musí se docela divit 🙂 Já si dávám tušim kuřecí curry s rýží a Tonka nějaký vege, za těch v přepočtu asi 80,- kč za oba to byla dost luxusní večeře. Pak jdeme koupit ještě nějaký ovoce, koření a dobroty, co ani nevíme, co jsou zač.

Po návratu na hotel dávám týpkovi z restaurace 300 rupees (asi 100kč) za půjčení motorky a s díky mu oznamuju, že bych si jí zejtra půjčil zas a na celý den. Souhlasí.

 

Další den do Kozhikode, večer před odjezdem jsem od hodných lidí v hotelu dostali seznam míst, co bychom měli navštívit. Bylo mezi nima třeba místo, kde se vylodil Vasco de Gama, Calicut beach, Palayam market, pak tušim nějaký light house a zbytek si nepamatuju. Viděli jsme jenom Calicut beach a Palayam market. Beach byla plná Indů, bylo jich tam fakt hodně a byli jsme pro ně celkem atrakce. Každý, kdo si nás všimnul nás pak upřeně pozoroval. Poprvé jsme tam ochutnali drink, který se prodává všude u silnice, což je lisovaná cukrová třtina s ledem, dva drinky dohromady za asi 7Kč (moc dobrý). Tonka si chtěla zaplavat, když jsem se rozhlídnul, tak nejenže jsem neviděl žádnou ženskou v moři, celkově jich nebylo ani moc na pláži a když už, tak byly komplet zahalený, společně s předchozim varovánim od Šamana ohledně Indickejch pláží jsem to shledal jako špatnej nápad a podařilo se mi jí to (aspoň na pár dní) rozmluvit. Jedem se podívat na největší tržiště v Kozhikode (foneticky Calicut ~ “Kolikot”). Parkujeme motorku na hlídanym parkovišti za 10 rupees (3kč) a jdem se tam projít. Přestože už je zase tma, tak tržiště přetéká lidma, jsou jich tam doslova tisíce a jsou všude. Tonka si kupuje nějakou látku, já zase intenzivně shánim SIM kartu, protože bez internetu jsme dost nahraný, nemůžem si najít vlaky, nemůžem se spojit s Shamanem s kterym se máme sejít v Goa, nemůžem prakticky nic. Se SIMkartou to je dost složitý. Zkoušim to u několika prodejců různejma fíglama, ale nikde nepochodim. Všude chtěji trvalej pobyt v Indii, adresa hotelu jim nestačí. Jinde jsem si adresu vymyslel, ale potom chtěl číslo na “Indickýho kamaráda”. Jednoho prodejce se mi pak podařilo přesvědčit, ale ten zase chtěl kopii pasu, což se mi nepodařilo zařídit, protože jediný kopírovací centrum, co v blízkosti bylo, mělo rozbitou kopírku :)) Po celym dnu běhání jsme byli pak už oba dost unavený, že jsme se vydali zpátky do hotelu. Musim pochválit Tonku, že si cestu zpět pamatovala líp, než já a díky ní jsme to to našli, já bych v Kozhikode asi bloudil do teď 🙂

Další den se vydáváme do Kondotty, což je nejbližší větší město od našeho Hotelu (asi 2km). Tam si Tonka kupuje cestovní deník a deník na výdaje, já dělam kopii pasu, abych mohl konečně koupit SIMku. V malém pouličním obchodě s Indem, který prakticky vůbec neumí anglicky se snažím domluvit na SIMce, kombinuju všechny předchozí triky, abych jí dostal, ale tentokrát končím na tom, že nemám svojí fotku (nevim, k čemu jí sakra potřebujou!! :). Naštěstí když mu potom vysvětluju svojí situaci, že tu SIMku potřebuju akorát na internet, tak mi vecpe SIMku s aktivovanym 3G, který je jak pozdějc zjišťuju po Indii dost rozšířený.

2. Cesta

Tak jsme na cestě. Za posledních 5 dní jsem spal dohromady asi 20 hodin, takže usínám. Probouzím se na první benzince, přes notebook rezervuju hotel v Kozhikode kam přiletíme další den, pak se probudím na další benzince a pak na letišti. 500 km uteklo jako voda. Na letišti jsme asi 3 hodiny před odletem. Dáváme nabít foťák do zásuvky pod eskalátorem, pak s Tonkou panáka, kupujeme tabáky, protože v Indii je prej nemaj. Tonka se mi svěřuje, že u sebe má 600 EUR a 500 USD v hotovosti z čehož nemam moc velkou radost (já mam všechno na kreditce). Odbavení.. Když už jsme za celní prohlídkou u terminálu, tak si Tonka vzpomene, že jsme (no spíš já 🙂 ) v hlavnim vestibulu nechali tu nabíječku s baterkou do foťáku. Přes vstupní celnici se vrátit nejde, takže musim na tu odbavovací, zpátky do hlavního vestibulu a zpátky na vstupní celnici, kde mě nechce pustit turniket, protože už jsem tam jednou byl. Frankfurt letiště je obrovský, tak jsem se trošku proběhnul, ale aspoň je čim fotit. Celkově mě překvapilo, že celý to letiště je hrozně easy-going. Nikde žádný fronty, celkově všude hrozně málo lidí, pohoda, klídek, ticho.

 

Letíme v 16:45 s jedním přestupem v Jeddah (Saudská Arabie). V čekárně před vstupem do letadla je to samej Muslim. Furt jsme ještě v Evropě, takže nám to tak nějak vůbec nepřijde divný. Tonka je celá vzrušená, protože 7 let neletěla letadlem. Chce sedět u okna, jenže naše palubní lístky to chtějí jinak. Asi to byl její zklamaný pohled, který přesvědčil staršího muslima, aby jí nabídnul místo u okýnka namísto sebe. Rozzářené oči Toničky civějící na blikající konec křídla vyplňuje radostný okamžik odlepení se od ranveje. Chvíli po zvletu (jak by řekl Kubajz) dostáváme nabídku jídel. Je mezi nima nějaké kuřecí, nebo hovězí, což nás nejdříve trochu překvapilo, protože Indové mají krávy za posvátné, ale potom nám došlo, že letíme teprve do SA a že na palubě v tu dobu vlastně moc Indů asi není. Let bude trvat asi 6 hodin a já k celkové akutní absenci spánku opět usínám.

Probouzím se nad Nilem, tisíce svítících teček dokonale kopírují jeden z břehů největší řeky Egypta, musí to být vidět snad i z vesmíru 🙂 O 2 hodiny později přistáváme v Jeddahu. Z letadla jsou vidět ze světel vytvořené obrazce pro diváky na obloze, podobné třeba palmě v Dubaji. Obrovské město, plné aut, barevných neonů, obrovských displayů s reklamami, ten městský ruch mě celkem překvapil, všude byly tisíce aut (bylo cca 23:15). Letuška nám hlásí krásnou zprávu, “aktuální teplota je 26°C”, na to jsem se celej podzim těšil 🙂

Na letišti v Jeddahu už to neni tak příjemný. Mezi hromadou muslimů v hlavním vestibulu jsme jak pěst na oko. Přestože to je mezinárodní letiště, tak na nás dost lidí celkem kouká. Tonka s čerstvě vyholenou hlavou občas budí menší pobouření. Po chvilce nás odchytnou dva security, že prej jsme transport a ať jdem jinam. Procházíme jakousi kontrolou (ženský / chlapi zvlášť), znova se scházíme v duty free zóně a jdem čekat na letadlo do Kozhikode, které letí o 4 hodiny později. Na letišti je celkem chladno, klimatizace jede na maximum. Tonka zabalená do všeho co má u sebe, ale stejně jí je zima (což nakonec odnesla nachlazenim na dalších pár dní). Za EURa kupujeme nějaký jídlo a já v mezičase dělám kostru tohoto blogu, než se mi vybije baterka v notebooku.

Let do Kozhikode byl super příjemnej, usnul jsem, než jsme vzlítnuli, probudil se na jídlo a pak znova, když jsme přistávali (11:00 AM), prošvihnul jsem východ slunce, ale stejně by nebyl vidět, protože jsme seděli uprostřed letadla. Po tom všem spaní jsme s Tonkou celkem svěží. Procházíme několika naprosto úmornejma frontama v šílenym vedru a dusnu. V hlavnim vestibulu jsme jako ve výloze, protože za okny je asi miliarda indů, co koukají dovnitř (doteď nevím proč). Měníme EURa ve směnárně za hrozně debilní kurz, ale jsme rádi, že máme aspoň něco, protože EUR ani USD by nám taxi ani hotel nevzali, balíme saky paky a vylézáme z letiště. Všude okolo nás je hrozný zmatek. Spousty lidí a aut. Rovnou mířím k obchodu s telefony, kde se dožaduji SIM karty, ale bohužel smůla, nemám trvalý pobyt. Nechci to teď řešit, takže si bereme první taxi, co vidíme a jedeme na hotel. Hotel je asi 3km daleko, taxikář po nás chce 300 rupee. Toho času jsem neměl ponětí, kolik 1 rupee je, bylo nám jasný, že nás určitě chce natáhnout, ale nijak jsme to neřešili, protože už jsme chtěli být na hotelu. O dva dny později jsme se na letiště z hotelu dostali za 50 rupee (cca 16kč). Lezeme do hotelu a během 2 minut máme pokoj. Oba jsme naprosto opojeni radostí z toho, že jsme to celý zvládli a že celou dobu se nevyskytnul prakticky vůbec žádnej (ani malej) problém, tak snad nám to tak bude pokračovat dál 🙂

Tady je pár fotek z cesty. Máme hrozně špatnej foťák, takže kvalita fotek není nic moc. Chceme si co nejdřív koupit kvalitnější, tak snad se to brzo zlepší.

1. Před odletem

Čau světe, tak tohle je první příspěvek ve snad pečlivě udržovaném cyber-deníčku našeho výletu po Asii.

V předmluvě bych se rád omluvil za možná trochu neformální formu vyjadřování a případné gramatické chyby, snad jich nebude moc. Časem bych rád udělal jazykovou (anglickou) mutaci těchto stránek pro naše východní přátele, kteří neumí česky.

Budu asi víc psát za svoji osobu, Tonka má totiž svůj papírový deníček v kterém bude uchovávat druhou polovinu našich zážitků.

 

Prvně asi o tom, proč Asie. Východ mě fascinoval už od doby mojí první cesty do východní Evropy v roce tuším 2006. Líbila se mi tam taková větší svoboda a celkově uvolněnější přemýšlení. Zhruba v té době jsem také poprvé začal přemýšlet nad cestou dál. Netušil jsem však, že než se tam dostanu, uběhne tolik let. Během těch let jsem také dost zestárnul a transformoval se z bytosti spíše spirituálně smýšlející do bytosti s menšími výkyvy ryze logické, praktické, západně smýšlející, vydělávající a kapitalismus proti vlastní vůli (svým způsobem) podporující.

Měl jsem to velké štěstí, že jsem potkal osobu, jež si neskutečně vážím, především za to, jaká je a také za to, že se na tuto velkou tůru vydala semnou.

Posledních pár měsíců před odjezdem bylo poněkud hektických. Každý den práce. Od rána do večera full-time job, po práci další práce (z mladické nerozvážnosti jsem si udělal spoustu dluhů a chtěl jsem se jich zbavit, než odjedu), do toho přítelkyně, rodina (nejdřív nemocný tatínek, pak ještě o něco víc maminka – myslím na vás oba!), pes, koníčky, 5 hodin spánku denně. Všechno jsem se snažil dělat tak, aby byli všichni spokojeni, ale často to moc nevycházelo. Ale konečně se začal blížit termín odletu (29. listopadu 2013). Během listopadu se mi podařilo prodat víceméně všechno, co jsem nepotřeboval, zbavit se většiny dluhů a zbyla mi jen malá hromádka věcí o které kdybych přišel, tak by mě to stejně víc ani míň nemrzelo. Neskutečně uvolňující pocit. S sebou si beru prakticky jenom notebook, kreditku, nově koupený Amazon Kindle (konečně začnu zase číst), nůž, flašku kvalitní mandlovice a slivovice, dva páry ponožek, jedno tričko, dvoje kraťasy a spacák (Indický postele prej nejsou nic moc ani v hotelu). Na účtě mám pár dní před odjezdem asi 50.000,- což na cestu do Asie na půl roku stačí s hodně odřenýma ušima. Máme zatím letenku do Indie a z Indie do Thajska, tak uvidíme, jak to pujde. Den před odjezdem k nám přijíždí Tonky táta se svojí přítelkyní, nabídl se, že nás odveze do Frankfurtu na letiště. Vstáváme v pátek v 6 ráno, poslední hádky kvuli blbostem necháváme doma a pakujeme se do auta. Tonka se naposledy loučí se psem, který asi dost dobře ví, co se děje, protože potom, co jsme zabouchli oboje vchodové dveře si je sama otevřela a rozeběhal se za náma. Tonka pláče, ale nedá se nic dělat, musíme ject…