Travel
Nedávné zprávy

16. Kalkata

Do Kalkaty dorážíme nějak odpoledne. Čeká nás dost boletivý hledání guest house. Nevíme přesně, kam ject, nebo kde bydlet. Tak řikám na prepaid taxi, že chci do levnýho guest house. Dostanu lístek, se jménem hotelu, ale později se dozvídám, že určitě neni uplně levnej. Hledáme něco v Lonely planet. Nacházíme, jenže je plno, v dalších asi dvou guest housech je taky plno. Mezi guest housama nás navíc vozí rikšák, co nemá ani kolo, jenom rikšu, kterou táhne za sebou. Čili nás dva a dvě krosny. Rikša se prohýbá, když nás zvedá. Je mi ho líto, do tý doby, než si potřetí řekne o peníze. Dál jdeme pěšky. Odchytne nás nějaký Ind, který nás vezme do guest house za 400 rupees (166kč), což je nejodpornější guest house, který jsme zatím navštívili. Špína, bordel, smrad, krysy. Matrace, na kterou se štítím lehnout i po dvou měsících v Indii. Z velké šály si tedy dělám prostěradlo a snažím se to nějak přežít. Je to jen na dvě noci. Od začátku navíc slyšíme krysy, které chodí po opačné straně sádrokartonového stropu. Jsou k nezastavení a slyšíme je prakticky nonstop od rána do večera i přes noc. Výhled z okna připomíná špatný vtip, ale aspoň nám konečně po asi 4 týdnech není zima. O Kalkatě se říká, že je to Indické peklo. Čímž se myslí naprostá bída, chudoba, špína a znečištěný vzduch.

V Kalkatě jsme pro to, že máme rezervované letenky do Bangoku a taky proto, že musíme poslat balík se zimním oblečením a dalšími věcmi, co už nepotřebujeme.

Jsme furt ještě trochu nemocní, tak neděláme nic akčního. Sem tam se jdeme projít po městě. Je opravdu dost špinavé a nedá se tam moc dýchat. Nicméně všichni lidi, na které narážím, jsou opravdu milí. Bavil jsem se i s jedním Indem, co vlastní cestovní kancelář. Říkal, že byl kdysi v Československu. Ptá se na ČSA na Prahu a říká, že naučil svojí ženu smažit bramboráky 🙂

Balík posíláme opět na poslední chvíli v den odletu. Opět hrůzná procedura s hledáním krabice, skládáním věcí, hledáním pošty, balením, přebalováním, vyplňováním formulářů atd. Naštěstí je to naposledy. 13ti kilový balík poslaný Indickou poštou stojí asi 3400,- rupees (cca 1100,- kč).

Balíme v guest house a už se vidíme na letišti. V hotelu řikám adieu, ale recepční mě zastaví, že po mě chce zaplatit ještě další noc, protože jsme nestihli check-out ve 12:00. Na to bych nic nenamítal, kdybych se s ním o několik hodin předem nedomlouval, že mu dám o 50 rupees (17kč) víc za hodinové zpoždění, které budeme mít. Nemám drobné, tak mu dávám 100 rupees, ale recepční je neodbytný a chcce zaplatit celý další den. Tonka je dost vulgární, resp. posílá recepčního někam a táhne mě za ruku pryč. Krom toho, že jsme byli v právu, tak jsme stejně už ani neměli dost peněz na zaplacení další noci. Na letiště jedeme Kalkatským metrem, je dost podobné tomu našemu. Z metra pak jedeme ještě lokálním autobusem, což je celkem utrpení, protože je totálně přecpaný a nevíme přesně, kde vystoupit. Když se mi podle GPS zdá, že jsme poblíž, tak vystupujem, stejně je šílená kolona a autobus se prakticky nehýbe. Čeká nás asi 2km štreka poměrně dost svižným tempem, protože jdeme dost pozdě.
Stojíme před letištěm a Tonka si dává poslední cigáro, opět slibuje, že už pak prý skutečně přestane kouřit. Zvedáme kotvy a jdeme na odbavení. Kupujeme super drahou bagetu za poslední rupie a nasedáme do letadla. Sbohem Indie, doufám, že se ještě někdy uvidíme.