Travel
Nedávné zprávy

14. Varanasi

Do Varanasi dorážíme pozdě v noci. Chvilku před tím, než vystoupíme z vlaku do mě Tonka tlačí, jak moc je Varanasi nebezpečný a že se tam každý měsíc ztratí průměrně 2 turisti a už se nikdy nenajdou a spousty dalších podobných informací, který nám v cestě nepomůžou. Když lezeme do tuktuku, tak řidič někam volá. Tonka plaší, že určitě volá komplicům a že nás někam odveze a tam nás okrade a zabije. Když vystupujeme z tukutuku a s řidičem jdeme uličkou, co má asi metr na šířku, žádný světlo, nikde nikdo a pak odbočíme do uličky, která vypadá ještě strašidelnějc, tak nad tim začínam přemejšlet i já. Když mi to už nedá a ptám se “a tady jako někde má bejt ten hotel joo?”, tak se z ničeho nic zjeví před námi.
Majitel guest-house je mladý ind, takový trochu zápaďák. Vysvětluje nám, jak moc mu záleží na zákaznících a na jejich kladných hodnoceních na internetu. Máme pokoj v přízemí uprostřed domu bez okna, ozdobený kýčovitými lediodami a akváriem s neskutečně hlučným kompresorem. Je tam zase hrozná zima a my jsme furt ještě nemocní. Jdu za majitelem, jestli by neměl nějaké topení. Ten vysvětluje, že topení nebudeme potřebovat, že jsme v přízemí v nejteplejším pokoji v domě, že v našem pokoji nám pohodlně stačí jenom jedna peřina a že v pokojích o dvě patra výš bychom potřebovali tři peřiny. No dobře, snažím se tvářit přesvědčeně a zaplouvám zpátky do pokoje.

Druhý den jdeme na snídani do kavárny, potom se nějak potulujeme po Varanasi. Zjišťujeme, že ty malý uličky jsou uplně všude. Je to tam vcelku strašidelný i přes den a v noci je to ještě mnohem horší. Jdeme se podívat k řece. Přestože to je Ganga smíchaná s Yamunou, tak nevypadá zdaleka tak velká, jako jsme viděli v Allahabadu. Jdeme podél řeky, blíží se k nám nějaký pofidérní Ind a je mi uplně jasné, že nám chce zase prodat Hašiš, nebo marihuanu, jako všichni tady. Ještě než promluví, tak mu říkám “Né, nechci žádný hašiš, děkuji”, člověk se zatváří hrozně smutně a povídá “Já ale neprodávám hašiš, já mam loďku a vozim lidi”, nevěřím mu to, ale jestli je to pravda, tak mě to mrzí :)) Po chvilce dorážíme k hlavnímu Manikarnika Ghattu ve Varanasi. Opět jsme vystaveni opravdu kruté atmosféře. Zima, větrno, deštivo. Opravdu nejvhodnější počasí na to, nechat se zabít, zpopelnit a hodit do gangy. Vidíme asi 3 ozdobená mrtvá těla, čekající na spálení. Nikdy by mě ani nenapadlo tady fotit, ale po chvilce vidíme bandu turistů, kteří evidentně vůbec nerespektují atmosféru tohoto místa, jeden z nich navíc s velkou zrcadlovkou cvakajíc milion fotek. Já tu bydlet a žít tímto životem, tak bych za to snad vraždil.

Nicméně, kremace u Gangy stojí od 500 rupees (166kč), pro ty nejchudší, kde vaše tělo hodí na oheň, to se ale nespálí celé, takže vaše končetiny a jiné pozůstatky potom plavou po řece. Cena kremace je dána použitým dřevem a jeho množstvím. Někde jsem četl, že může stát až 5 000 000 rupees (1,6 mil. Kč) při použití sandalového dřeva. Pálí se všichni, až na vyjímky, jemiž jsou:

Těhotné ženy
Lidé uštknutí hadem
Děti do určitého věku (nevím kolik)
Svatí mužové (neboli babové, lidé, co se vzdali všeho, v Indii jich je hodně)
Neprovdaní (tím si nejsem jistý)

Tito lidé jsou považování za dostatečně posvěcené a jejich těla se rovnou posílají po řece. V 19. století po řece posílali také všechny, kteří onemocněli cholerou, což mělo za následek hezkou epidemii, protože voda v Ganze je tak svatá, že se mnoho lidí neobejde bez každodení raní koupele v této řece. Odhaduje se, že ročně je po řece posláno zhruba 20 000 – 30 000 těl, nebo jejich ostatků. Což s přibývajícím časem začlo dělat vrásky místním úřadům, protože všude podél řeky jsou vidět části lidských těl. Rozhodli se to tedy řešit. Až teď jsem se dozvěděl, že před pár lety do řeky vysadili 10 000 malých želv, které se živí mrtvým masem. Což sice trochu pomohlo, ale ne moc 🙂

Po chvilce nás odchytává past na turisty v podobě člověka, co mi nabízí, že mě oholí. Říkám si, proč ne u holiče sem ještě nikdy nebyl a stejně jsem se chtěl sám dneska oholit. Později se vracíme domů, nakupujem nějaké teplé oblečení a malé cestovní topení do Darjeelingu, kde očekáváme krutou zimu. Dáváme si večeři v Shiva’s cafe, což je super podnik a vracíme se léčit na hotel. Druhý den se chceme podívat do chrámů. První jsme po chvilce bloudění našli, druhý je kdoví kde, tak bereme cyklorikšu. Rikšák nám ale asi vůbec nerozumněl a vyhodil nás podle mapy někde uplně jinde, než jsme chtěli. Jdeme zase k řece, jsme trochu unavení a nevíme, co dělat, tak si sedneme na jeden z ghatů a povídáme si, když v tom vidím v dálce známé tváře. Jsou to oni, přátele ze Španělska s kterými jsme byli v Gokarně a potom jsme je potkali ještě v Pushkaru, což sice nebyla uplně náhoda, protože jsme věděli, že tam tou dobou budou, ale tady ve Varanasi to opravdu zajímavá shoda okolností byla. Pro všechny z nás to je opravdu zážitek, protože Varanasi je tak velké, jako Praha, oni nevěděli, že tu budeme a stejně tak my jsme to vůbec netušili o nich. Jdeme společně na jídlo. Pak my s Tonkou jdeme na sitarový koncert, který Tonku nebavil, ale mě jo a po koncertě jdeme za španělákama na hotel (který je navíc ještě shodou okolností asi 200 metrů od toho našeho) na pár drinků a trochu toho hašiše, když už je to tu legální 🙂

Vlak do Darjeelingu nám ale jede asi za 6 hodin, tak to moc nepřeháníme a jdeme na hotel, kde stejně ani nejdeme spát, protože by to na tak krátkou dobu nemělo cenu. Na nádraží nás potom veze šílená rikša, která si řiká “indian helicopter”. Vsadil bych se, že z našeho hotelu na nádraží se nikdy nikdo tak rychle nedostal.