Travel
Nedávné zprávy

13. Allahabad

Z nádraží jsem si den předem rezervoval guest house za 350 rupees (120kč) na noc. Paní na telefonu uměla dobře anglicky a dokonce nám sdělila, že na nás na nádraží někdo počká. Jak jsem popisoval nekonečné čekání v Agře na náš vlak, který měl 10 hodin zpoždění, tak do Allahabadu jsme dorazili se zpožděním 12 hodin. Paní na telefonu si den předem zjistila moje číslo vlaku a říkala, ať si se zpožděním nedělám starosti, že se podívá na internetu, kdy na nádraží budem. To se evidentně nestalo a člověk, co nás tam vyzvedával na nás prý 10 hodin čekal. Smůla. Nastoupili jsme do malého, ale uplně nového auta, které nás odvezlo do poměrně luxusní vily, kde nám poskok představil naše patro, které mělo 3 pokoje. Už jak jsem šel okolo nového záložního agregátu tak za půl mega a přes obývák super ochotných podržtašek, tak mi došlo, že tady je něco špatně. A taky že bylo, cena. Asi jsme si den předem v telefonu uplně nerozumněli, ale cena za pokoj nebyla 350, ale 3250, čili skoro 10x tolik. Nějak jsem asi přeslechl tu dvojku. Tonka je na mě naštvaná, že jsem způsobil hrozný faux pas, mě to ale vůbec nevadí. Jsou to vydřiduši, za takový peníze, dobře jim tak. Tahle sranda mě nakonec ale stejně stojí 500 rupees (170kč) za to, že s náma měli tolik “práce”.Že to je spíše moje blbost, tak platím a neprotestuju. Nakonec nás ještě odvážejí do super standartního špinavýho hotelu. Na recepci se nás ptají, jestli chceme pokoj s klimatizací. Venku je asi tak 12°C s nechápavym výrazem v obličeji ujišťuju recepčního, že nám stačí pokoj bez klimatizace. Pokoj je škaredý, malý, má okno do chodby a je v něm šílená zima. S odhodlaností se uzdravit hledám řešení. Recepční mi vysvětluje, že mi nemůže dát topení do pokoje, ale že si můžu zaplatit pokoj s topením. Což nechápu, protože přímotop v našem novém pokoji je tak malý, že se dá pohodlně odnést jednou rukou. Pokoj s topením stojí 2x tolik (1350 rupees – 450kč), což bude doufám na dlouhou dobu nejdražší hotel v kterém budem. Jsem tak trochu teplomil a zimu těžce nesu, takže v dalším městě Varanasi si kupujeme malý 500W přímotop za 900 rupees (asi 300kč), protože v Darjeelingu v horách bude ukrutná zima.

Léčící kůra začíná a my celou dobu neděláme nic jiného, než že se válíme, koukáme, jak venku prší a chodíme na jídlo do restaurace v přízemí hotelu. První den jsme se šli ještě podívat po okolí, které bylo velmi depresivní. Těžký kyselý pach výfukových plynů a všudypřítomných malých ohnišť u kterých se krčilo několik indů. Velká chudoba a bída tak nějak prostupovala vším, nemohl jsem si pomoct. Koupili jsme si nějaké cukroví a rychle zalezli zpátky do hotelu.

Další den už jsme tak nějak OK a jdeme se podívat ne velkou událost, což je spirituální festival Kumbha Mela, která se koná každou periodu času.  Je to 12 let, přičemž se také slaví poloviční Kumbha Mela (tj. 6 let) a čtvrteční (4roky). Těmi termíny si nejsem uplně jistý, protože ona se slaví každý rok, ale na té “plnohodnotné”, je nejvíce lidí. V roce 2013 festival Kumbha Mela v Allahabadu navštívilo přes 100 milionů lidí, čímž se stala největším festivalem na světě. Účelem je pomodlit se na svatém místě, což je soutok tří svatých řek. Ganga, Yamuna a Saraswati. V Lonely planet jsme se dozvěděli, že zrovna dnes (16. ledna) je jeden ze 3 vhodných dní ke koupeli. Né, že bychom se plánovali koupat v řece, venku je furt cca 13°C, ale chceme se tam podívat.

Už od Jaipuru, kde jsme poprvé viděli rikšu tzv. “bez motoru”, neboli na kole s Tonkou řešíme dilema, jestli využít jeho služeb, nebo ne. Na jednu stranu si říkám, že bych si nechtěl penězi zaplatit fyzickou dřinu svého osobního otroka, který mě odveze, kam budu chtít. Na stranu druhou ale, tito lidé nemají jiný druh obživy a jsou plně odsouzeni pouze na toto. Takže když za ním nepřijdem a nebudem chtít odvézt, tak on nebude mít co jíst. Ještě navíc, cyklorikša konkurence je v Allahabadu obrovská. Takže se vším sebezapřením vylézáme z hotelu a bereme prvního cyklorikšáka, kterého potkáváme. Máme plán, že se necháme odvézt a zaplatíme mu mnohem víc, než si řekne. V Jaipuru na nás cyklorikšáci pokřikovali, ať se necháme povozit po starém městě za 10-20 rupees na hodinu (3-6kč/hod). No, byl to opravdu silný zážitek, jako ostatně celý ten den. Rikšákovi bylo cca 40-50 let, jeho váhu bych odhadoval na cca 40 kg (měl menší zadek, než Tonka, to jsem ještě neviděl). Měl uplně zkažené černé zuby ze žvýkání betelu, delší, zacuchané, šedivočerné vlasy a dlouhé vousy. Přes sebe měl léty zašlou šedivo béžovou košili a stejně barevné tesilky. Jeho rikša byla ve stejně zuboženém stavu, jako on. Je to vlastně taková větší tříkolka s dvěmi místy vedle sebe vzadu. Brzdu to má jednu mechanickou na přední kolo, na zadní nápravě jsou dvě menší listová pera pro odpružení. Nad místem k sezení je dřevěná stříška, co jde sklopit (někdy). Cestování na tomto stroji je krajně nepohodlné. Pod stříšku se průměrně velký Evropan nemá šanci vejít, takže se v každém výmolu mlátí hlavou o dřevěný vějíř, z kterého je střecha vyrobena. Poprvé se velmi pomalu rozjíždíme. Tak moc soucítím s tou osobou, co nás veze, že bych si to s ní nejraději vyměnil. Jednak mi z absence pohybu atrofují svaly a druhak se nezvládám dívat na to, jak ta kůží potažená kostra táhne můj pohodlný bílý zadek. Na Sangam (což je soutok tří řek, Ganga, Yamuna a Saraswati) je to asi 2km. Cesta po Allahabadu je opravdu čirá deprese, bída a beznaděj. Zašedlé počasí, chladno, mlha. Všude vidím lidi, co něco opravují, protože se jim to rozbilo. Potkáváme asi 10 rozbitých aut a motocyklů, lidi, pro trochu tepla krčící se u malých ohníčků, žebráky a spoustu polomrtvých psích zombie. Čas, jakoby se tu zastavil, lidé, co nepracují opravdu nemají co dělat, takže se jen tak různě povalují pod improvizovanými přístřešky z klacků, placeht, nebo složených palmových listů. Všude je navíc šílený smrad z dopravy. Opravdu těžko se dýchá i přes šálu, když se nehýbete. Je mi vážně líto všech cyklorikšáků, kteří v tomto ovzduší musí pracovat.

Dáváme rikšákovi tučnou výplatu, sladkosti z cukrárny a jdem na loď, která nás má odvézt k Sangamu. Čekal jsem, že loď bude třeba za 100 rupees, ale lodičkář po nás chce 3000 (1000kč). Valím oči a nevěřím, začíná vyjdednávání, nakonec ukecáváme na 1000 rupees (300kč), což mi stejně přijde moc. Na druhou stranu ale pak zjišťujeme, že to je celkem daleko. Ptáme se, kde je třetí řeka, protože není vidět ani na mapě, ani jinde. Dostáváme odpověď “underground”, takže prý podzemí. Hmm, kdo ví. Později se dozvídáme, že třetí řeka je imaginární. Ještě o něco později se dozvídáme, že třetí řeka (Saraswati) kdysi dávno skutečně existovala a měla naprosto nesmyslně gigantické rozměry. Nikdo však moc neví, kam se poděla.  Hladina řeky je klidná, všude je ticho, jsou slyšet akorát racci, co krouží okolo lodí a zevlují jídlo. Jedeme okolo břehu, kde jsou stany z dálky jde slyšet amplion s motlidbami. Pod lodí začínají být vidět proudy vody, která má jinou barvu, to je místo, kde se mísí Ganga do Yamuny. Ačkoliv na tyto věci zas tak moc nedám, tak jde cítit velice zvláštní atmosféra, jakoby intenzivní energie proudící všude okolo, začíná mě bolet hlava. Když dojedeme na místo, tak myslím, že mi praskne hlava. Zouváme si boty a vystupujeme z lodi na nízké molo, všude okolo nás je spousta indů, zaručeně jsme jediní běloši široko daleko. Jdeme rovnou k malému oltáři, dostáváme tři kokosy, odříkáváme motlidby, kterým nerozumíme a děláme věci podle pokynů. Nakonec si hlavu pokapeme vodou z Gangy a kokosy pošleme po vodě. Pokud má někdo víc informací o tomto rituálu, nechť dá vědět a dopíšu sem o co přesně vlastně jde. Plni zvláštních emocí odjíždíme zase pryč, čim dál jsme od mola, tim míň mě zase bolí hlava. Velice zvláštní zkušenost, zaručeně jedna z nejsilnějších, co jsem zažil. Rikšák, co nás sem odvezl na nás furt čeká, odváží nás zpátky na hotel, cesta zpět je ještě depresivnější, než tam Allahabad je fakt šílené město, kdyby mi někdo řekl, že tu budu muset žít, tak se asi rovnou zastřelím 🙂

Do dalšího dne se nic vyjmečného neděje a my vyrážíme na vlak do Varanasi. Zchytali jsme opět hrozný déšť, takže na nádraží, které máme asi 200 metrů daleko od hotelu přicházíme uplně promočení.