Travel
Nedávné zprávy

12. Agra

Do Agry přijíždíme asi v 10 večer, hned po tom, co vylezeme z vlaku nás zase obklopuje dav rikšáků, taxikářů a dalších, co se nám snaží nabídnout ubytování. Podle doporučení, na které jsem na pár týdnů zapomněl, mířím do malého stánku s nadpisem “prepaid taxi” (předplacené taxi), což je nějakou organizovací kontrolovaná síť taxi tak, aby vás taxikáři nemohli obrat. Povídám destinaci, kam se potřebujem dostat a přestože jsem taxikáře po dlouhém přemlouvání ukecal na 300 rupees, v prepaid taxi dostávám “lístek” podle tabulky za 250 rupees (asi 85kč), což na to, že je noc, je to taxi a ne rikša a je to 9km je super cena.

Bydlíme relativně levně, na místě, co se jmenuje Friends paying guest house. Máme místnost bez okna, což Tonka těžce nese, protože se jí nechce vstávat, když nevidí, že je venku už den, mám to podobně. V Agře je navíc větší zima, než v Jaipuru, náš pokoj je uprostřed domu, ale stejně je tam dost chladno a vlhko kvůli mlze. Majitel je relativně mladý ind. Druhý večer jsme se s ním zakecali. Zase si stejně jako s majitelem guest house v Jaipuru povídáme o Indii a o České republice a o jejich rozdílech. Všiml jsem si, že umí mluvit rusky, zeptal jsem se ho proč zrovna ruština. Vysvětluje mi, že Indii navštěvuje poměrně dost lidí z Ruska a že to viděl jako dobrou příležitost. Pak jsem se ho zeptal, co si o lidech z ruska myslí, čímž jsem nenápadně narážel na skupinu rusáků, co předchozí večer pila vodku na terase a užívali si to poměrně dost nahlas a dlouho. Evidentně jsem zavadil o trn v jeho patě, protože mi vysvětluje, že je vůbec nechápe. Říká, že první člověk s kterým se kdy bavil rusky po tom, co se to rok učil, se ho zeptal, jestli neví o nějakých ženách na prodej (ano kurvách). A že se ho na to vlastně hodně lidí z Ruska ptá. Indie je v tomto pohledu velmi konzervativní. Je tu pravidlem, že muži tu mají první sex až po svatbě a něco, jako je bordel nebo šlapky tu prostě nejsou. Celý život vyrůstal v této mentalitě a neví, jak s touhle situací pracovat. Vysvětluje, že v Dillí, což je hlavní město Indie, dost na severu, relativně blízko Ruska, je vidět spousta žen na prodej z Ruska. Je z toho evidentně dost nešťastný. Do toho začne mluvit o skupince lidí z Ruska z předchozího večera, že pili alkohol do tří hodin do rána a když odjížděli, tak díky tomu, že zrovna nemohl usnout si všiml toho, že mu chtějí z hotelu odvézt peřiny. Valím oči a nechápu. Jak někdo, kdo má dost peněz na to, se sem dostat, se může snížit k takový blbosti? Proč peřiny? Nechápu. Hned potom dodá, že ty lidi tam byli už několik nocí, že si myslel, že to jsou dva společné páry, ale jednu noc spaly dvě holky na pokoji s jednim klukem a druhou noc spaly na pokoji s druhym klukem. Nechápu a dodávám, že na západě se takové věci nedějou.

První den vstáváme hrozně pozdě a nikam se nám moc nechce, protože venku je celkem chladno. Jdeme se projít po okolí s tím, že třeba narazíme na Taj Mahal, kvuli kterému jsme vlastně přijeli. To se nám nedaří. Místo toho vidíme spousty opravdu chudých částí Agry. Malinké obchůdky, kde všichni prodávají to samé. Pár druhů ovoce, různé druhy smaženého pečiva, léky a podobně. Podél domů jsou malé dlážděné příkopy v kterých teče odpad z domů, každých pár metrů je někde hromada odpadků, kombinovaná s ohništěm a kompostem v které se přehrabují psi, prasata a krávy, hledajích zbytky potravy, všude to celkem smrdí. Je tu opravdu hodně co fotit, ale nepřipadá mi to ani vhodné, ani bezpečné. Když jsme v jedné uličce, tak do mě zezadu někdo strká, tak nějak to ignoruju, protože se to stává docela často, když do mě strká asi po třetí, tak se ohlédnu a poodstoupím. Skupina lidí zrovna na bambusových nosítkách odnáší zakryté a ozdobené mrtvé tělo. Mezi domy jsou natažené dráty z rozvodu elektřiny. Na špatnou úroveň elektrického vedení jsem si v Indii už zvykl, ale tady je to extra špatné. Často je vidět sloup elektrického vedení, do kterého vede zhruba 200 drátů ze všech směrů. Většina z drátů nemá žádnou izolaci, spoje se řeší tak, že se vezmou dva dráty a zatočí se do sebe. Každý elektro-bastlil to zná, ale nikdy by to nepoužil ve svém bytě, natož na ulici. Takhle se dráty nabalují a nabalují, až z rozvodny elektřiny zbyde velký smotek drátů bez jakékoliv organizace.

Elektrikáři to tu musejí mít velmi těžké. O bezpečnosti se mi ani nechce mluvit. Vysokonapěťové transformátory bývají v Indii často na dosah ruky, včetně izolátorů, do kterých vede vysoké napětí (pokud se nepletu, tak to je 22 tisíc voltů). Takové napětí vás dokáže probít i když se ho dotknete dřevěným koštětem. Hned za transformátorem normálně bývají jednorázové pojistky na způsob nožovek, které když shoří, tak se musí vyměnit. Tady jsou držáky na tyto pojistky, ale vzhledem k předem popsané špatné úrovni elektroinstalace, by se tu každý den stávalo, že by se ty pojistky musely vyměnit. Proto tam ty pojistky nejsou, místo nich tam je kus hliníkového drátu (také na dosah ruky). Několikrát jsem tu viděl inda přidělávat dlouhou dřevěnou tyčí drát k neizolovanému drátu, mezi sloupy a tedy se načerno napojit na stávající vedení. Je to vidět prakticky všude. Nejhorší jsou tu zásuvky. Jedna věc je ta, že nejsou samosvorné, takže když do nich strčíte vidlici, tak se na ní stačí špatně podívat a ona zase vypadne. Druhá věc, co opravdu nechápu, musí to být asi akutním nedostatkem vidlic, ale prakticky všude, kde je víc zásuvek pohromadě, vidíte jeden nebo víc kabelů bez koncovky (vidlice), který je do zásuvky strčený jen tak. To že zařízení (spotřebiči) potom chybí kostra, se tu neřeší vůbec, sem tam ale vidíte nějakého inda, jak se po milimetru snaží najít správnou pozici v které takto zapojený spotřebič (třeba kasa v obchodě, nebo klimatizace, nebo lampa pro celou restauraci) začne fungovat. Opět, čekal bych, že takhle si to někdo ze zoufalství zařídí doma, ale tady je to prakticky všude. Když takhle vidíte zapojený i bankomat z kterého zrovna chcete vybrat peníze, tak si začnete říkat, jestli to je dobrý nápad. Je tu ale i vidět snaha o zlepšení. Jsou tu podobné zásuvky, jako v Anglii, akorát jsou kulaté. Zásuvky v Anglii mají většinou ochranu, že první, nejdelší kolík, který se do zásuvky zasune, je kostra (uzemnění, neboli bezpečný drát), který tím, že se do zásuvky vloží, odblokuje pojistku pro další dva kolíky (nebezpečné dráty). Je to udělané proto, aby malé děti do zásuvek nestrkaly hřebíky, špendlíky a podobné věci, které by je zabily. Tady ale na každé zásuvce, která ma tuto pojistku vidíte spoustu malých modrých čárek, které jsou důsledkem toho, že si indové zvykli, tuto ochranu obcházet tím, že do zásuvky strčí propisku, takhle nám v prvním hotelu v Indii ukazovala slečna z recepce, jak zapnout televizi 🙂 Tolik o elektřině.

Odpoledne navštěvujeme první restauraci, co potkáme. Je to trochu šílená čínská restaurace, co je otevřená 2 dny. Jídlo je super, ale je moc drahý, tak už se tam víckrát neobjevujeme. Druhý den nacházíme restauraci, kde mají Indické tali (detailně popíšu v díle o jídle, ale je to hodně velké a složité jídlo) za 15 rupees (5kč), fakt nechápu, jak na tom můžou něco vydělat.

Druhý den, chceme vstát hodně brzo ráno a jít se podívat na Taj Mahal, protože ráno tam nejsou lidi a odpoledne je jich tam prý tolik, že to ani nestojí zato. Oba jsme kvuli chladnu trošku nastydlí, tak vstáváme opět až v 11 a na Taj Mahal se jdeme podívat odpoledne. Zjišťuji, že vstup stojí 750 rupees na osobu (skoro 300kč), to mi přijde jako šílený přestřel, nejen na indické ceny a přestože bych ho rád viděl, rezolutně protestuji proti tomu, jít dovnitř. Navíc je tam skutečně taková fronta indů, že bych jí čekat určitě nechtěl. Nicméně nás odchytává ind, že se na Taj Mahal můžeme podívat z jeho balkonu, který vidí přímo na něj. Nejdřív chce 300 rupees na osobu, ukecávám ho na 200 rupees za oba(66kč) a jdem.

Taj Mahal je jinak ale fakt super barák. Se svojí historií a výškou asi 80 metrů patří k jednomu, ze sedmi divů světa. Jakýsi Islámský vladař Mogul se zamiloval do patnáctileté princezny Mumtaz, kterou sice nejdřív přidal do svého harému, ale později zjistil, že si zaslouží víc pozornosti a oženil se s ní. Zemřela při porodu jejich 14.tého dítěte ve věku 36 let. Mogul byl tak smutný, že vyhlásil dvouletý smutek, kdy se nesmělo nic slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jako důkaz svého žalu nechal Mumtaz postavit Taj Mahal. Je celý vyrobený z mramoru, který se za pomoci asi 1000 slonů vozil z 300 kilometrů vzdáleného lomu. Vevnitř je spousta drahokamů a stříbra a celý to stálo naprosto nesmyslné množství peněz. Taj Mahal se stavěl 22 let a dostavěl se v roce 1654. Potom si Mogul usmyslel, že by chtěl ještě jeden stejný Taj Mahal z černého mramoru pro sebe na opačné straně řeky. Indie nikdy nebyla moc bohatá, stavba jednoho Taj Mahalu jí dost ruinovala a na druhý by jednoduše nebyly moc peníze, takže se jeden z Mogulových synů naštval, sesadil otce z trůnu a uvěznil ho v nedalekém Agra Fort.

Druhý den večer jedeme na vlak. Má nám ject v 21:55, zatím se nám nestalo, že by vlak v Indii měl zpoždění, nicméně po tom, co dorazíme na nástupiště, se dozvídáme, že vlak má zpoždění 6 hodin a tedy, že přijede ve 3 v noci. Prý je to kvůli mlze. Přemýšlíme, co dělat a rozhodujeme se to přečkat někde na nádraží. Tonce se chce hodně spát. Snažíme se dostat do čekárny první třídy, která vypadá mnohem líp, než čekárna všech ostatních. To se nám nedaří ani za úplatek, což je co říct. Tak zkoušíme čekat v restauraci, kde Tonka usne na stole a prodavač nám říká, že tam spát nemůžeme. Jdeme tedy pryč. Nacházíme pokoje k pronájmu přímo na nádraží a u nich velmi přátelský ceník, později se dozvídáme, že ceny jsou 10x vyšší, tak na to kašleme. Pak nacházíme ještě společnou čekárnu s postelema za dobrou cenu, tam zase ale nemůžou ženy (nechápu proč). Tak jdeme do čekárny druhé třídy, kde zjišťujeme, že to je hodně špatný a že tam nevydržíme. Tak vyjdeme ven a zjistíme, že dalších 5 hodin jako fakt nemáme co dělat. Řešíme možnosti. Já bych zvládl přečkat v restauraci, ale Tonka by tam usínala a moc by se tam nevyspala, můžeme do hotelu, za to jsem ochoten zbytečně něco utratit, ale Tonka uznává, že to je zbytečný. Můžeme být venku, ale je fakt zima a vlhko. Pár lidí venku spí, ale ti jsou evidentně dost otrlí. Poslední možnost je ta čekárna druhé třídy, kam se tedy nakonec vracíme. Na zemi není moc místa, protože všude někdo spí. Nacházíme si malý kousek místa naproti záchodům, které smrdí, ale mám rýmu, tak to neřeším. Roztahuju plachtu, co jsme koupili na výlety do přírody a snažím se Tonce poskytnout maximum komfortu v tomhle naprosto nekomfortním prostředí. Ta se zalarví do spacáku a další 4 hodiny o ní vůbec nevím. Dal jsem si asi 5 čajů a vůbec se mi nechce spát, navíc bych si ani netroufnul usnout, kvuli batohům. Tak jen tak sedím a přemýšlím. Dostávám se do zvláštního stavu, který jsem poznal tady v Indii po několika letech. Je to takový stav, že přemýšlím jen nad jednou věcí, nebo nepřemýšlím vůbec. Taková meditace, dá se říct. V Praze se mi jí nikdy nedostalo, protože jsem tak trochu workoholik a vždycky dělám 20 věcí najednou. Proberu se z ní asi za hodinu a začnu si číst. Dočítám Vědce od Lillyho. Mezitím na displayi posunou čas odjezdu vlaku o hodinu víc. Začínám číst Acid test od Wolfa. Koukám na malou spokojenou myšku, jak pobíhá mezi spícíma lidma a nic jí nechybí. Za chvilku se zpod jedné deky ozve dětský pláč. Deka se odhrne a celkem mladá maminka ospale a nešťastně kouká na svého syna. Sundavá mu plenu, kterou hodí asi 2 metry od sebe do rohu. Než mu stihne dát další, tak batole začne čůrat, takže kus kartonu, na kterém oba leží je celý mokrý. Situace, do které bych se nechtěl dostat. Maminka to utře další plenou, dopřebalí synáčka a oba zase osnou. Za chvilku přiběhne fakt fakt škaredá zombie fena. Stará, špinavá, skoro bez kožichu, rozežraná od blech a začne běhat mezi lidmi. Ti jí různě odhánějí. Po chvilce najde špinavou plenku z předchozí scény a začne se v ní válet, takže je za chvilku celá od moči. V ten moment mnou projíždí spousta a spousta myšlenek. Všechny se opírají o to, jak moc si vlastně přeju být v této společnosti, co všechno mě pobyt tady naučil, co mi přijde ještě normální a co už je prostě moc. Všechno si to tak v hlavě rozložím/složím, obalím barevnou stužkou a uložím do části mozku, kam ukládám vzpomínky, které mi nebude vadit, když zapomenu. Fenka si spokojeně odhopská k největší hromádce lidí, co spí vedle sebe, pár z nich očichá a pak si spokojeně ustele na jednom z nich 🙂 Vlak posunuli o další hodinu. Tonka se probouzí, jsou asi 4 ráno. Vedle Tonky si lehá starší žena, která Tonce naznačuje, ať se posune. Tedy v naších očích kráva. Po chvilce si s ní však začnu povídat a je to moc sympatická paní. Učitelka dějepisu, pokud si dobře pamatuju. Říkám jí, kde jsme byli a kam ještě jedem. Dává nám pár užitečných rad. Moc příjemný rozhovor. V čas odjezdu jdeme na nástupiště. Jak jsem nemocnej, tak jsem hrozně slabej, unavenej, je mi zima a už se fakt těšim do vlaku. Na nástupišti se dozvídáme, že vlak se posouvá o další půlhodinu. Takže zase do čekárny, za půl hodiny znova nástupiště a znova posunutí o půl hodinu. Tonka chce zůstat na nástupišti, cesta do čekárny a zpět stejně zabere čtvrt hodiny a je dost unavující. Já jsem hrozně unavenej a zmrzlej. Nemůžu pořádně ani mluvit a nejsem ani trochu optimistickej v tom, že ten vlak vůbec někdy přijede. Tonka se mě snaží držet při životě a snaží se mě nějak podpořit. Vlak přijíždí za dalších 50 minut. Zalézám dovnitř, obě naše lůžka v nižší třídě jsou k mému překvapení volná (to se normálně opravdu nestává), takže nemusím nikoho budit. Ve všem oblečení co mám si zalézám do spacáku, protože ve vlaku fakt není teplo. Po hypnotickém spánku se probouzím asi o 6 hodin později a je mi o trochu líp. Stejně už se ale nemůžu dočkat, až budem v Allahabatu, kde na nás čekají komplikace s bydlením :).