Travel
Nedávné zprávy

11. Jaipur

Cestu do Jaipuru si ani nepammatuju, takže asi proběhla rychle. Z Pushkaru to byly jen asi 2 hodiny.

Hned po tom, co vystoupíme z vlaku k nám okamžitě nakluše ind, jestli nechceme někam odvézt. Zase trochu hra na nervy a vlastně trochu “na blbečky”.

On: Ahoj, chcete odvezt?
My: Ne, díky.
On: Kam jedete?
My: Nevíme… (fakt to nevíme, mam to v mobilu)
On: Tak já vás odvezu!
My: Ale my nechceme (což nechceme, protože taxikáři hledající západní turisty už na nádraží jsou vždycky nejdražší).

Nakonec se nechávám stejně ukecat, protože na to moc nemám nervy a chci už někde bejt.

Trochu mi to připomnělo rozhovor s prodejcem djembe bubnů na pláži v Gokarně:

On: Čaau, nechceš buben? 🙂
Já: Nene, díky.
On: Fakt ne? Poslouchej, jak dobře hraje.
Já: Nene, fakt ne, neumim na to hrát.
On: Tak já tě to naučim!
Já: Neee, díky kámo. Je to moc velký, stejně to nemám kam dát.
On: To nevadí, mám tu i malej buben, sleduj…
Já: Já tu hele ale stejně nemam žádný peníze, to je prostě zbytečný, nepotřebuju buben, nechci prostě.
On: To nevadí, peníze nejsou problém, můžeš mi dát třeba svůj foťák, nebo mobil, jakej máš mobil? 🙂

Ind nás po cestě k jeho rikše předává do rukou svého bratra, který nás po chvilce předává do rukou svého dobrého přítele, který nás po dalších pár metrech předává do rukou bratra, který nás odvede do dalšího houfu rikšáků z kterých se nějakým záhadným způsobem vylosoval jeden, který nás odvezl za 150 rupees (50kč), ale vypadal nějak zbídačeně, tak jsem mu dal 200 (66kč). Posléze se dozvídám, že běžná cena z nádraží do guest house je 80 rupees. Nevadí…

Jsme v guest house, co nám doporučili španěláci, prý že tam je rodinná atmosféra. A taky že ano. Asi v půl jedenácté večer tam na nás čeká majitel guest house Kepi(či tak nějak), zkráceně KP. Ptáme se, jestli má pokoj, odpovídá, že ano. Ptá se, jaký máme rozpočet. Přemýšlím, od španěláků jsou super reference na internetu taky. Na internetu je zároveň cena 750 a víc rupees, tak zkouším nadhodit 500. Majitel kývne, jsem celkem překvapen. Náš pokoj je v přízemí jeho domu. Krásný, pravděpodobně nejčistší dům, v kterém jsme bydleli. Velká postel s teplou peřinou (začíná být fakt zima), které se neštítím, narozdíl od přikrývek v jiných hotelech. Jdeme o patro výš na check-in, který je přímo v obýváku majitele. Krásná místnost s indickým nábytkem a obrazy s velkou plazmovou televizí. Po prvních 5ti větách je poznat, že majitel neni žádný lump, po dalších 10ti větách zjišťujeme, že je to asi nejzlatější člověk v Indii. Není jednoduché tu kličkovat mezi všemi krvelačnými obchodníky, co z vás chtějí dostat peníze. U tohoto pána se cítíme, skutečně jako doma. Povídáme si celkem dlouho, během toho nám jeho žena přinese masala chai a začne vařit večeři. Povídá nám o Indii, my jemu zase o Čechách. Vypráví nám třeba o žebrácích, o rodičích, které v dětství mrzačí své děti, aby s nimi potom mohli žebrat a dostali víc peněz a aby děti měly do budoucna zajištěné jednodušší žebrání. Vypráví nám také o únosech dětí a lidí v Indii a o tom, jak složité je únosce vypátrat, protože fungují jako malé skupinky, nebo dokonce jednotlivci v naprosto různých částech (čili státech) Indie. Líbí se mi ale, že pokud je například někdo z únosců dopaden, tak se jako donucovacích prostředků k zjištění kompliců používá tzv. third degree, což jsou různé druhy mučení. Například pověšení vzhůru nohama (za jednu nohu) a mlácení bambusovou tyčí tak dlouho, dokud dotyčný nezačne mluvit. To by se mělo začít používat i u nás 🙂 Dává nám rady, kam jít, kam naopak nechodit a je hrozně milý. Když se ho ptám, čím jsme si to zasloužili, tak odpovídá, že nechce, aby si turisté z Jaipuru pamatovali to, že se z nich někdo snažil dostat peníze, ale také to, že Jaipur je skutečně hezké město.

Nicméně, proč jsme v Jaipuru. Tonka chtěla nakoupit nějaké kameny a podívat se na astrologickou observatoř. Taky chceme vidět město, jehož centrum je komplet přemalováno na růžovo k poctě návštěvy prince z Wallesu někdy v 19. století 🙂 Druhý den tedy vyrážíme do města. Jako první jdeme do observatoře. Vůbec nic od ní nečekám, ale nakonec mě to tam šíleně baví. Na rozloze asi 200×100 metrů je poskládaných cca 30 různých zařízení k astrologickému měření a sledování snad uplně všeho, co měřit jde. Jako první věc potkáváme cosi, co jestli jsem dobře pochopil, zvládne určit aktuální zeměpisné souřadnice pozorovatelny, tedy Jaipuru. Nechápu účel, protože observatoř se ze svého místa asi moc nehýbe, ale o to víc to poutá moji pozornost :)) Marně někde hledám sluneční hodiny, někde tu totiž musí být. Když v tom, “ha, tady jsou!”. 27 metrů vysoký sluneční hodiny. Nevěřim vlastním očím. Se spadlou čelistí běhám okolo a snažím se zjistit, jak to celý funguje. Z informativní tabule se dozvídám, že tyhle sluneční hodiny jsou největší na světě a že měří čas s přesností na 2 vteřiny. Tyto hodiny ukazují i korekční faktor, jehož rozdíl je způsobený různou rychlostí planety Země v oběhu kolem Slunce a další korekční faktor, který počítá s tím, že oběh kolem Slunce není v kruhovém, nýbrž eliptickém tvaru. Prostě masakr
Dál je tam hromada dalších věcí, z nichž většinu vůbec nechápu, k čemu slouží. Poprvé mě trochu mrzí, že jsme si na něco nezaplatili průvodce. Co tak chápu z informativních tabulí, tak jsou tam přístroje na výpočet zatmětní Slunce a Měsíce, pohyb a krytí planet, výpočet času průchodu Slunce znameními zvěrokruhu a další, čert ví k čemu 🙂 Dál jdeme navštívit pár chrámů, žádný mě nijak extra nebere. Pak jdeme nakupovat kameny. V menších uličkách centra Jaipuru je snad miliarda klenotnictví, Tonka kupuje pár šutříků, dáváme si jídlo v zaplivaný putyce a už míříme do kina, které nám majitel guest house doporučil stylem “tam prostě musíte jít”. Po celodenním trajdání se čekáme na odpočinek v kině, ještě nevíme, co nás čeká.

V kině jsem teda docela dlouho nebyl, tak jsem možná zapomněl, jak to tam chodí, ale to, co jsme viděli v kině v Jaipuru, to byla fakt pecka. 🙂
Lístek do nejnižší třídy kina stojí 120 rupees (40č) na osobu. Jdeme na aktuální největší Indickou pecku Dhoom 3, netuším, o čem je, jenom vím, že je to opravdový Indický kult. Před vstupem do kina procházíme docela intimní kontrolou (kvůli teroristům z Pakistánu), kde mi berou oříšky a rozinky, co jsem si koupil. Naštěstí si všimli mých smutných očí a zase mi je vrátili. Do kinosálu nás pouštějí asi 20 minut po tom, co měl film začít. Indové se tlačí jak oživot. Kinosál je obrovský, větší, než bych čekal. Sedačky jsou levné konstrukce, od sebe tak 2x dál, než v ČR. Trochu mě rozesmívají holubi, poletující napříč kinosálem z jedné strany na druhou. Rozhrnuje se opona, za kterou je velké bílé plátno, na jednom místě s menší skvrnou způsobenou asi průtokem vody ze střechy budovy, při filmu ale prakticky není vidět. Několik řad za námi někdo dělá hroznej kravál s nějakou tribunovou řechtačkou a s malou sirénou. Celkově jsou všichni hodně hluční a tak trošku debilní. České kino je oproti tomu knihovna. Promítačka má asi dost vysvícenou lampu, protože obraz není příliš vidět. Zvuk je v celku kvalitní a dost nahlas. Něco se pouští. Je to v Hindi, tak předpokládám, že to bude reklama a za ní bude film v angličtině, nebo aspoň z anglickými titulky, protože co jsem si tak všiml, tak minimálně 10% kinosálů Hindi zaručeně nemluví. Bohužel, chyba lávky. Film je z větší části v Hindi, sem tam je tam pár anglických dialogů. Do toho si vedle mě sedá Ind, co se mi rovnou opře o rameno a jakoby nic začne koukat na film. Celej tenhle kinovýlet začíná bejt dost vtipnej, to nejlepší nás ale ještě čeká. Zezadu se každých pár minut ozve hrozně otravný zvuk jakési piezo-sirény. Tonka konstatuje, že jestli ho uslyší ještě jednou, tak odchází, chudinka ještě neví, že ho bude poslouchat další 3 hodiny 🙂 Po prvních 5ti minutách filmu přichází první akční scéna, něco stylu Mission Impossible, ale v mnohem absurdnějším podání. Prakticky jakýkoliv záběr je tak absurdní, že průměrný “zápaďák” by ho rovnou označil za naprostou a šílenou intergalaktickou multihovadinu. Domýšlivý zápaďák by možná chvíli valil bulvy a přemýšlel, jestli je to nějaká forma vtipu, nebo o co vlastně jde. To nejlepší ale je, že čím je scéna absurdnější, tím hlasitější ovace sklízí od publika v kinosále. V momentě, kdy hlavní hrdina přejíždí na motorce po ocelovém laně, které vystřelil na opačnou budovu a jen těsně ho míjí nadzemka, která zrovna jede kolem, je atmosféra v kině asi taková, jakou si ji představuju na stadioně, pět minut před koncem finále premier league. Lidé ječí, piští a skandují. Tak dobře, jiný kraj, jiný mrav. Snažím se najít nějaké záchytné body v tomto šíleném proudu zvláštních informací, které se ke mě dostávají všemi smysly. Bollywood! Vzpomínám si na pár úryvků filmů točených Indy na Mauriciu, co jsem viděl, ještě když jsem bydlel v Irsku. Když si po pár minutách trochu zvyknu a nepřipadám si jak na cizí planetě, tak mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a ptám se, o co jde. Člověk za mnou mi říká, ať se trošku skrčím, že jeho zhruba 6ti letá dcera nic nevidí. Pardon?? Taky nevim, jestli to je vtip, ale krčit se nebudu a vysvětlivší gestem ukazuju na dvě sedačky před sebou, které jsou volné. Zezadu se nikdo nezvedá, ale nic neřeším. Později si všimnu, že táta s dcerou se prohodili tak, že dcera sedí za Tonkou a otec zamnou. Olala, bystrý to nápad 🙂 Během filmu došlo k pár absurdním zvratům, nicméně kadence blbostí slábne. Najednou vyskočí titulky, tak si řikám, “hurá, přežili jsme”. V zápětí se ale dozvídám, že film ještě neskončil, že je akorát čtvrthodinová pauza a druhá polovina filmu je teprve před námi. Druhá půlka je o dost slabší, co se akčních scén týče, zato přibylo dialogů, kterým ani trochu nerozumíme. Takový film je tvrdý oříšek i pro otrlé evropské kinematobarbary, chvíli zvažuji, jestli to nevzdat a nejít domu. Vsadím se, že Tonka by vůbec nic nenamítala. Pak si ale řikám, že jsem ještě neviděl odcházet jiný cizince, kteří tomu taky určitě nerozumí a že nebudu máslo. Vydrželi jsme až do konce.
Závěr: Pokud chcete vidět něco, co vidět určitě nechcete, tak se podívejte na Dhoom 3.

Druhý den vstáváme zase docela pozdě, protože v našem guest house se skvěle spí. Chtěli jsme navštívit jeden chrám za městem, ale zjišťujeme, že by to bylo dost našponované. Jdeme místo toho na procházku. Po cestě nás potkává mladý ind, co se ptá, proč se procházíme zrovna tady, že toto je asi nejnudnější část města, ať prý jdeme do centra. Tak mu vysvětluji naší situaci, chápe a posílá nás aspoň jiným směrem, kde je to prý hezčí. Tento přístup se mi hrozně líbí, dovedete si představit, že byste na sídlišti v Praze potkali cizince a s dobrým úmyslem jim šli říct, ať se jdou radši procházet někam, kde je to hezčí? 🙂 Jdeme koupit malý dárek našemu hostiteli a mizíme na vlak do Agry.