Travel
Nedávné zprávy

10. Pushkar

Tonka si všimla, že jsem do reportu o Mumbai zapomněl přidat galerii, takže teď už tam je. Ne že by teda bylo na co se koukat, jen pár fotek z města.

Vlak do Ajmeru nám o pár minut neujel a už jsme vevnitř.
Jen pro informaci, rozdělení tříd vlaků v Indii.

1/AC – největší hoňoňo aristokratický luxus, separátní kabinky s postelema, klimatizace, jídlo 20x denně, otroci, co vám líbají nohy.
2/AC – menší, ale furt zbytečně velký luxus, postele se záclonkama a čistým povlečením
3/AC – to bude asi zdravý kompromis
Sleeper class – s touto třídou máme nejvíc zkušeností. Polstrované lavice z koženky, tři větráky na stropě, oproti Second class menší množství zevláků.
Second class – Lidi, co nemají peníze na cestování, ale potřebujou cestovat, spát se tam asi moc nedá.

Na cestu z Mumbai do Ajmeru nebyly volná jiná místa, než třída 2/AC. Vlak je super, budí dojem relativní čistoty, klidu a míru, oproti Sleeper, v které jsme do tý doby cestovali. Jsou tu separátní lampičky pro každou postel a dokonce i zásuvka na notebook/mobil. Nakonec mi ani nevadí, že jsme za jízdenku dali o trochu víc, jedeme 1000km, jízdenka stála cca 500kč/osobu, cesta trvá asi 20 hodin, většinu času oba prospíme. Jedinou věc bych asi vytknul a to klimatizace. Jak už jsme poznali, když už jí indové někde mají, tak jí zapnou a nechají jí běžet 24h denně na plný výkon, takže ve vlaku je skoro námraza. Když jsme posílali balík z Mumbai, tak Tonka koupila tlustou izolepu, nejdřív jsem jí vyčítal, že jí nechci tahat a že jí nebudem potřebovat, ale nakonec se náramně hodila na zalepení průduchů klimatizace, což mi pravděpodobně zachránilo zdraví 🙂
Ajmer je vzdušnou čarou asi 1500km kolmo severně nad Gokarnou, kde jsme se v 30°C ještě před týdnem váleli u moře. Tato vzdálenost už je dost poznat na teplotě. Není nám vedro, je spíš relativně chladno. Hned jak vylézáme z vlaku, tak nás obestupuje 20 indů, kteří se předhánějí v tom, kdo vyhraje zápas o turisty. Nabízejí nám odvoz do Pushkaru, který je asi 10 kilometrů za 400 rupees (135kč). Děkujeme nechceme, necháváme se za 80 rs odvézt na autobusové nádraží, kde znovu objevujeme fenomén čekajícího autobusu, který nás oba dohromady za 20 rupees (7kč) odváží do Pushkaru. Na doporučení míříme do Moon Lake guest house a dostáváme pokoj za 300 rupees na noc (100kč). Ještě ten večer se jdeme podívat na začátek města. Resp. prošli bychom toho asi víc, ale Tonka se zase sekla u prvního obchodu s kamenama. Jdu si koupit oříšky. Když si koupíte oříšky, tak vám je zabalí do úhledného balíčku ze starých novin, což je úplná pecka, nechápu, proč se to nedělá i v ČR, pryč s plastovýma pytlíkama! Znuděně se koukám na Tonku, co se zaujatě kouká na kameny. Když už má kamenů dost, tak se seká v knihkupectví, což mě nebaví ještě víc a dávám to patřičně najevo. Nakonec je z toho menší hádka.

Do Pushkaru jsme vlastně přijeli nakupovat cetky, ale jak jsme dva dny předtím v Mumbai zjistili, měli bychom dosti radikálně zpomalit rychlost emitace peněz. Po hloubkový analýze svejch účtů, se ale rozhoduju, vzít část peněz a dát jí jako dlouhodobou investici na nákup věcí, co se prodají v ČR a s trochou štěstí něco málo zbyde, a když ne, tak budeme mít aspoň spoustu hezkých věcí, co se tu prodává.
Druhý den tedy vyrážíme na nákupy. Domlouváme se, že nejdřív projdeme všechny obchody a až potom začneme nakupovat. Stejně se to nakonec nedaří úplně přesně, ale aspoň jsme se snažili. Na konci dne posíláme 22kg do ČR a já jsem o 8tis chudší 🙂

Na hlavní ulici v Pushkaru, který je poset malými obchody a obchůdky, kde lidé většinou prodávají pouze to, co vyrobili sami nebo se svojí rodinou, je cítit poměrně silný obchodní duch. Potkáváme několik cizinců, kteří nakupují vyloženě ve velkém za účelem prodeje na západě. S jednimi z nich jsem si povídal v obchodě s povlečením. Sympatický páreček z Belgie. Pobavila mě scéna, kdy slečna začla hrozně pištět a ukazovat směrem pod jednu hromádku s povlečeními. Podíval jsem se tím směrem a viděl jsem fakt velkou, nechutnou a masitou stonožku, co zalezla pod koberec. Věřil bych, že se musela řadit do čeledě obratlovců. Směju se. Když se prodavač ptá, proč ženská tak ječí (protože si té stonožky nevšiml), tak vysvětlujeme, o co jde. Čekal jsem, že nad tím mávne rukou, protože takový věci mu tady lezou furt. Opak byl pravdou, jako by mu dal někdo pistoli k hlavě, vytřeštil oči, začal řvát ou-ou-ou a začal hbitě odhazovat všechny věci, co byly okolo. Pod jedním kobercem našel tu stonožku, kterou potom dlouhou tyčí vystrnadil z obchodu, myslím, že jí ani nezabil. Když se ptám, jestli je smrtelně jedovatá, tak odpovídá, že ne, ale že když se vám zakousne do kůže, tak ji musíte zabít a potom odříznout tu část kůže, kam se vám zakousla, protože ona se sama nepustí. A ukazuje na svoji levou ruku, kde mu chybí kus svalu 🙂

Krom nakupování je Pushkar jinak velmi staré a velmi posvátné město, je v něm několik chrámů a jezero s ghaty, což jsou schody do posvátné vody, kde se provádí rituální “očištění” před různými obřady a motlidbami. Chtěl jsem si vyfotit ceduli, na které byl takový malý návod pro cizince, jak se v Pushkaru chovat. Na prvním řádků bylo sice “zákaz fotografování”, což nevím, jestli se vztahovalo i na tu ceduli, ale asi jo :). Bohužel jsem měl ale vždycky smůlu a u cedule někdo byl. Buď policista, nebo banda muslimů nebo jiná hromada lidí a nechtěl jsem tam šaškovat s foťákem. Nicméně bylo to moc hezky napsané. Něco ve smyslu, že toto je velmi posvátné místo a ať respektujeme jeho atmosféru, která byla ve skutečnosti velmi silně cítit. Dále se tam psalo, že ve městě jsou striktně zakázány drogy, alkohol a jakékoliv maso, turisté musí chodit slušně oblečeni a na veřejnosti je zakázáno se objímat.

Poslední den před odjezdem před jedním krámkem náhodně potkáváme přátelé z Gokarny, dáváme si s nima oběd a jedeme na vlak do Jaipuru, který nám opět skoro ujíždí.