Travel

Nedávné zprávy

Indie 2015

2015, zpáteční letenka za 7.7kkč, no nekup to..

 

 

x. Zpoždění

Pro ty, co by to ještě nevěděli, tak už jsme v Praze kvůli našemu psovi, kterého nám jedna osoba sebrala. Časem napíšu víc, teď to bohužel nestíhám.

1. Bangkok

V Bangkoku přistáváme v jednu hodinu ráno. Vystupujeme na hezkém velkém letišti. Vyplňujeme žádost o měsíční turistické vízum, které bez problému dostáváme. Vyměňujeme dolary za bahty za hrozně debilní kurz, ale nejde to jinak, protože nemáme bahty na taxi. Superjednoduše kupuju simkartu u prvního stánku, který má otevřeno 24 hodin denně. Z toho mám velkou radost, protože shánění SIMky v Indii byla nestkuečná pakárna. Pro připomenutí, chtěli lokální adresu, přičemž adresa hotelu jim nestačila, potom chtěli kopii pasu a když jsem jim tohle všechno přinesl, tak pak po mě chtěli ještě pasovou fotku. Takže sranda na celý den.

Hned jak vylezeme z letiště, tak nás praští neskutečné vedro a dusno, které je mi v tu chvíli ale opravdu příjemné, protože poslední zhruba měsíc jsme v Indii vyloženě mrzli. Tak snad se konečně udzravíme. Z internetu máme několik tipů na to, jak se dostat na Khao San Road, což je ulice vyhlášená tím, že tam bydlí všichni turisti a že to tam dost žije. Jenže Skytrain, ani shutlebus v tuhle dobu nejezdí a museli bychom čekat dalších asi 5 hodin, než byl jel první. Vzdálenost z letiště na Khao San je navíc asi 30km. Nějaký pofidérní taxikář nám nabízí odvoz za 200 bahtů (120kč), což se mi zdá moc, tak jdeme na obdobu pre-paid taxi, které bylo v Indii, které nás ale nakonec celkem spálí. Taxikář nejdříve říká, že nás odveze za 500 bahtů, s čímž se mu vysmějeme a donutíme ho zapnout taxametr, což se mu vůbec nechce. Nakonec ale cesta podle taxametru stála 450,- bahtů (asi 260kč za 30km). Z čehož jsem dost nešťastnej. Vystupujeme před BurgerKingem, Tonka si už dlouho stěžuje, že má hlad. Tak jí jdu koupit vegetariánský sendvič, který stojí asi 150 bahtů (65kč). Jsem poměrně zoufalej z toho, kolik nás dnešní den stál peněz. Nejdřív špatný kurz za dolary, nás stály tak 400kč, co jsme mohli mít k dobru, pak poměrně drahá simka, kterou ale potřebujeme, pak asi 3x dražší doprava, než by mohla být ve dne, pak drahý jídlo, bez kterýho to ale taky nejde. Za tyhle zbytečný peníze bychom v Indii mohli žít tak 3 dny 🙂 Ale nic, jede se dál.

Než jsme dojeli do Bangkoku, tak nás všichni, co už tam byli, strašili, že Bangkok je velké špinavé město. Tomu jsme se museli fakt zasmát, protože oproti Kalkatě je to jak VIP rezidenční čtvrť. Na silnicích žádná auta, na ulicích minimum lidí. Nikde žádný bordel, smrad, odpadky ani krávy. První dojem je prostě fain. Hned jak vylézáme z BurgerKingu, tak potkáváme bandu anglánů, co jsou uplně na šrot. Po tom, co jsem dva měsíce prakticky nepil, ani neviděl nikoho pít, tak je to takový zvláštní pohled. Jde proti mě člověk, jež se sotva drží na nohou. To, že určitě ani nezaregistroval, že jsme kolem sebe prošli je jasné. Je to fakt zvláštní pocit. Když okolo vás nikdo nepije, tak se tím tak jako nakazíte a zjistíte, že alkohol k životu opravdu nepotřebujete. Jsou asi 3 hodiny ráno, když se dostáváme na Khao San a opravdu se nestačím divit. Ulice posetá diskotékami a hromadou turistů. Všude jsou lidi, co jsou uplně na mol. Mladí staří, většinou turisti, mezi nimi proplétající se asiatky v minisukních a asiati v menšině. Obcházíme několik guest housů, jejichž recepce jsou furt otevřené. Většinou mají plno, nebo jsou příliš drahé. Další velký problém je, že když se teď ubytujeme, tak máme checkout ve 12:00, což znamená, že bychom zaplatili za dobu od tří od rána do oběda celý den a pak bychom museli platit další celý den, což se nám opravdu nechce. Ptáme se, kdy se musíme ubytovat, abychom nemuseli platit den navíc. Dostáváme odpověď, že v 6 ráno. To jsou od teď tři hodiny. Jsme celkem unavení a nevíme, co dělat. Alkoholová nálada všude kolem nás ale zahnala do malého, klidného baru u našeho guest house. Tím, že počkáme 3 hodiny vlastně ušetříme 400 bahtů (což je cena za noc), takže se necháváme svést a poměrně dobře se opíjíme několika drinky. Na pokoj nás pustí asi o čtvrt hodiny dřív i bez check-inu. Je to krásný, superčistý pokoj, celý z tmavě hnědých lakovaných prken s velkým oknem. Cena mi přijde víc, než adekvátní. Asi o 5 hodin později nás probouzí šílené vedro. Vylézáme ven na Khao San Road, která se mezitím změnila k nepoznání. Tmou zneužitá ulice plná kelímků od nápojů, lahváčů a všemožného bordelu, vygenerovaného bavícími se turisty, se změnila v poměrně čistou, leč plně zaplněnou ulici krámky nabízejícími vše možné. Počínajíc oblečením, přes spousty druhů jídla (zejména maso na špejli, kebaby, thaiské nudle a podobně), dále asi milion druhů triček, suvenýrů a padělků všeho možného. Zejména mě zaujalo, že tam je asi 10 stánků nabízejících výrobu padělaných řidičský průkazů, ASIC karet a dalších dokladů totožnosti 🙂

V Bangkoku se nechceme vůbec zdržovat, tak ještě týž den hledáme jízdenku na ostrov Koh Phangan následující noc. Jdeme spát celkem brzy a zjišťujeme, proč je náš guest house tak levný. Přímo naproti nám je diskotéka o které jsme předchozí den nevěděli, protože jsme šli spát v 6 ráno. Je tam šílený kravál, ale jsem tak trochu zvyklej z technomejdanů na které jezdíme, že se mi stejně daří usnout. Následující den se jdeme podívat na Královský palác, což je největší památka v Bangkoku. Když ale dojdeme ke vchodu, tak se dozvídáme, že mají otevřeno z neznámého důvodu až od 15:00, což je za 30 minut a my stojíme ve výhni slunce a máme celkem hlad. Navíc by mě tam asi ani nepustili, protože security ukazuje na moje kraťasy, které jsou sotva pod kolena a do tohoto chrámu musíte mít zahalená ramena a kolena. Tak jdeme raději na jídlo.

Večer vyrážíme na náš autobus na Koh Phangan, před vstupem do busu dostáváme letáček s varováním, ať si vyfotíme autobus, jeho posádku a všechno okolo. V Thajsku jsou v posledních letech časté krádeže zavazadel, nebo jejich obsahu. Cesta je lehce hektická, ale za to byla celkem levná (tuším 750 bahtů za osobu = 470,- Kč).

16. Kalkata

Do Kalkaty dorážíme nějak odpoledne. Čeká nás dost boletivý hledání guest house. Nevíme přesně, kam ject, nebo kde bydlet. Tak řikám na prepaid taxi, že chci do levnýho guest house. Dostanu lístek, se jménem hotelu, ale později se dozvídám, že určitě neni uplně levnej. Hledáme něco v Lonely planet. Nacházíme, jenže je plno, v dalších asi dvou guest housech je taky plno. Mezi guest housama nás navíc vozí rikšák, co nemá ani kolo, jenom rikšu, kterou táhne za sebou. Čili nás dva a dvě krosny. Rikša se prohýbá, když nás zvedá. Je mi ho líto, do tý doby, než si potřetí řekne o peníze. Dál jdeme pěšky. Odchytne nás nějaký Ind, který nás vezme do guest house za 400 rupees (166kč), což je nejodpornější guest house, který jsme zatím navštívili. Špína, bordel, smrad, krysy. Matrace, na kterou se štítím lehnout i po dvou měsících v Indii. Z velké šály si tedy dělám prostěradlo a snažím se to nějak přežít. Je to jen na dvě noci. Od začátku navíc slyšíme krysy, které chodí po opačné straně sádrokartonového stropu. Jsou k nezastavení a slyšíme je prakticky nonstop od rána do večera i přes noc. Výhled z okna připomíná špatný vtip, ale aspoň nám konečně po asi 4 týdnech není zima. O Kalkatě se říká, že je to Indické peklo. Čímž se myslí naprostá bída, chudoba, špína a znečištěný vzduch.

V Kalkatě jsme pro to, že máme rezervované letenky do Bangoku a taky proto, že musíme poslat balík se zimním oblečením a dalšími věcmi, co už nepotřebujeme.

Jsme furt ještě trochu nemocní, tak neděláme nic akčního. Sem tam se jdeme projít po městě. Je opravdu dost špinavé a nedá se tam moc dýchat. Nicméně všichni lidi, na které narážím, jsou opravdu milí. Bavil jsem se i s jedním Indem, co vlastní cestovní kancelář. Říkal, že byl kdysi v Československu. Ptá se na ČSA na Prahu a říká, že naučil svojí ženu smažit bramboráky 🙂

Balík posíláme opět na poslední chvíli v den odletu. Opět hrůzná procedura s hledáním krabice, skládáním věcí, hledáním pošty, balením, přebalováním, vyplňováním formulářů atd. Naštěstí je to naposledy. 13ti kilový balík poslaný Indickou poštou stojí asi 3400,- rupees (cca 1100,- kč).

Balíme v guest house a už se vidíme na letišti. V hotelu řikám adieu, ale recepční mě zastaví, že po mě chce zaplatit ještě další noc, protože jsme nestihli check-out ve 12:00. Na to bych nic nenamítal, kdybych se s ním o několik hodin předem nedomlouval, že mu dám o 50 rupees (17kč) víc za hodinové zpoždění, které budeme mít. Nemám drobné, tak mu dávám 100 rupees, ale recepční je neodbytný a chcce zaplatit celý další den. Tonka je dost vulgární, resp. posílá recepčního někam a táhne mě za ruku pryč. Krom toho, že jsme byli v právu, tak jsme stejně už ani neměli dost peněz na zaplacení další noci. Na letiště jedeme Kalkatským metrem, je dost podobné tomu našemu. Z metra pak jedeme ještě lokálním autobusem, což je celkem utrpení, protože je totálně přecpaný a nevíme přesně, kde vystoupit. Když se mi podle GPS zdá, že jsme poblíž, tak vystupujem, stejně je šílená kolona a autobus se prakticky nehýbe. Čeká nás asi 2km štreka poměrně dost svižným tempem, protože jdeme dost pozdě.
Stojíme před letištěm a Tonka si dává poslední cigáro, opět slibuje, že už pak prý skutečně přestane kouřit. Zvedáme kotvy a jdeme na odbavení. Kupujeme super drahou bagetu za poslední rupie a nasedáme do letadla. Sbohem Indie, doufám, že se ještě někdy uvidíme.

15. Darjeeling

Do Darjeelingu, respektive do New Jalpaiguri dorážíme asi ve dvě v noci. V průběhu cesty jsme dostali info od Kuby šamana, že už je na místě. Čímž překvapil, protože jsem čekal, že tam dorazí až po nás. Napsal nám, že v tuhle dobu už nebude možnost, jak se do Darjeelingu dostat. Původně jsme chtěli ject Toy trainem, což je výletní parní lokomotiva, která jede vzdálenost z New Jalpaiguri do Darjeelingu (což je cca 75 km) průměrnou rychlostí 11km/h a tedy 7 hodin a za tu vzdálenost překoná převýšení asi 2000m. Nicméně v noci nejezdí, tak smířeni s tím, že budem muset přenocovat v New Jalpaiguri vylézáme z nádraží, kde nás ale odchytává řidič jeepu, který nás za 400 rupees (133kč) odveze. Z Varanasí jsme vyráželi den předem v 5 hodin ráno, kvuli tomu jsme celou noc nespali, pak jsme strávili 21 hodin ve vlaku, kde jsme toho taky moc nenaspali a teď nás čekala ještě tříhodinová cesta nahoru do Darjeelingu. To s přihlednutím k tomu, že jsme oba dva ještě furt dost nemocní nedávám uplně dobře. Kdybych býval byl před cestou něco snědl, tak jsme to v jeepu zaručeně vyzvracel, ty serpentiny mi nedělaly vůbec dobře, naštěstí nebylo co zvracet 🙂

V Darjeelingu jsme něco po páté, je ještě tma a ve 2100 m.n.m šílená zima, ačkoliv ne tak šílená, jak jsem celou dobu čekal. Vydáváme se hledat guest house, kde je Kuba. Ten nacházíme po chvíli. S příslibem, že se u něj budeme moct vyspat, než si vyřešíme vlastní pokoj, hledám jeho číslo, které však nikde nenacházím. Tonka je zmrzlá a unavená, já taky. Guest house je evidentně ještě zavřený a my se nemáme jak dostat dovnitř. Snažím se najít aspoň jiný otevřený guest house poblíž, ale nikde nic. Není se čemu divit v 5:30 ráno. Jsme hrozně unavení a promrzlí, ale nezbývá nám, než to nějak přečkat, než se guest house otevře, to musí být tak cca 7-8 ráno. V dálce na obloze je vidět, že už brzo bude východ slune. Vylézáme tedy na kopec a před námi se rozprostírá naprosto neskutečná vyhlídka. Je uplně jasno a asi tak 70km severozápadním směrem je vidět obrovské zasněžené pohoří (3. nejvyšší hora světa), jehož špičky osvětluje na východě vycházející slunce. Jak člověk rok neviděl sníh a hodně dlouhou dobu neostřil na předmět, co by byl dál, než pár set metrů, ještě navíc s nemocí a po skoro 48 hodinách bez spánku, tak to všechno vypadá opravdu hodně hodně krutě. Tohohle okamžiku vůbec nelitujeme a nakonec si ho dost užíváme. Dáváme si jointíka z posledního zbytku hašiše, co máme ještě z Gokarny a mlčky přihlížíme krásnému východu slunce. Poprvé nás taky políbí paprsky slunce a já vím, že už nezmrzneme 🙂
Slýcháme šramocení z různých stran okolo nás, sem tam projede i auto. To se probouzí městečko pod námi. O chvilku později na balkón, který je ještě výš, než jsme my vylézá nějaká paní mongoloidního vzhledu. Mluví na nás, respektive na Tonku. Evidentně je jí líto, tak nás zve na chvíli k sobě. Dozvídáme se, že to je také majitelka guest house, že by nás prý ubytovala, ale že má plno 🙂 Povídá nám o Darjeelingu a jeho lidech. Celkově to tu vypadá dost jinak, než ve zbytku Indie, jak složením a množstvím lidí, tak přírodou i architekturou. Asi v půl osmý ráno budím majitele našeho guest house, ať nás pustí dovnitř. Ukazuje nám pokoj, kde je stejná teplota, jako venku, ale jsme šťastni aspoň za to. Zavrtáváme se do spacáků a okamžitě usínáme.

Druhý den už i s Kubou vyrážíme na procházku po okolí, do botanické zahrady a do místní továrny na čaj. Potkáváme jakýhosi mladýho místňáka, co nám ukazuje super zkratky, hezký vyhlídky a čajový plantáže, pak nás vede do domu svojí matky, že prý skvěle vaří. Uvařila nám čínský nudle a čaj za který si řekla docela dost peněz. Tak potom kvapem mizíme pryč, než si nás místňák všimne. Bohužel jsme mu vyzradili náš plán a potkáváme ho znovu u Zoo, kam jsme měli namířeno. Nakonec se ukázalo, že z toho, že nás tam přivedl měl provizi 100 rupees (33kč). Bylo na něm ale vidět, že ho to mrzí, protože z nás chtěl mít spíš přátele, než profit.

Další den máme v plánu se ject podívat na východ slunce na Tiger Hill, která je asi 40 minut autem. To ale obnáší vzbudit se před 4tou ráno a hned vyrazit. Nějak se s Kubou sekáme na dělání sendvičů a koukání na filmy, takže jdu spát asi v 12. Za 4 hodiny mi zvoní budík a mě je vážně na umření. Furt jsem se ještě neuzdravil a teď chrchlám tak, že přemejšlím, že to vzdám. Pak ale posbíram zbytky energie a řikám si, že takovej východ slunce jen tak neuvidim. Tonka a Kuba ještě spěj, tak je budim, aby nám neujel jeep. Taky se jim moc nechce. Venku zase šílená zima. Nějak po pátý nás jeep vyhazuje na Tiger Hill, kde je velká budova, co má asi 3 patra. Všude okolo je spousta lidí. Přijelo se jich podívat tipuju tak 300. Jsme v druhém patře. Všude zatím tma. Kuba bystře vybral okna co nejvíc na východ, takže máme superluxusní výhled. Pijeme litry Tchaie, kecáme a čekáme na východ slunce. Je to opravdu ultimátní podívaná a nelituju toho, že jsem kvuli tomu tak trpěl. Na pravo je východ slunce, před námi opět 3. nejvyšší hora světa a někde daleko za námi (avšak za dobré viditelnosti na dohled) je nejvyšší hora světa Mt. Everest. Bohužel dneska byly trochu mraky, takže jsme Everest neviděli. Nazpátek jdeme pěšky krásnou přírodou a vesnicemi okolo několika chrámů, v jedné zatáčce potkáváme i jinovatku!. Stavujeme se na snídani a na nádraží v Ghoomu a přestože se nám trek trochu protáhl na zhruba 13km, tak jsme na hotelu už asi ve 3 odpoledne. Jsem ale uplně mrtvej, takže zalézám do pokoje, kde i přes to, že mám celou dobu puštěný naše malý 500W topení, co jsme si koupili ve Varanasi mi jde pára od pusy. Později se dozvídáme, že jsme zchytali nejteplejší 3 dny, od začátku roku. Jsem fakt rád, že jsme nezchytali ty nejstudenější :).

Další den se opět loučíme s Kubou, kterej ještě nemá jasno, kam pojede, protože o s Elzou ještě nemaj jasno, kam vlastně pojedou. Takže buď se potkáme v Thajsku, nebo oni pojedou ještě na pár měsíců do Nepálu. Následně nás čeká zase hrozná tříhodinová cesta jeepem na nádraží do New Jalpaiguri. Mávám horám s tím, že chladněji už mi na tomhle výletě nebude a přestože jedeme teprve do Kalkaty, tak už se napůl vidím v Thajsku 🙂

14. Varanasi

Do Varanasi dorážíme pozdě v noci. Chvilku před tím, než vystoupíme z vlaku do mě Tonka tlačí, jak moc je Varanasi nebezpečný a že se tam každý měsíc ztratí průměrně 2 turisti a už se nikdy nenajdou a spousty dalších podobných informací, který nám v cestě nepomůžou. Když lezeme do tuktuku, tak řidič někam volá. Tonka plaší, že určitě volá komplicům a že nás někam odveze a tam nás okrade a zabije. Když vystupujeme z tukutuku a s řidičem jdeme uličkou, co má asi metr na šířku, žádný světlo, nikde nikdo a pak odbočíme do uličky, která vypadá ještě strašidelnějc, tak nad tim začínam přemejšlet i já. Když mi to už nedá a ptám se “a tady jako někde má bejt ten hotel joo?”, tak se z ničeho nic zjeví před námi.
Majitel guest-house je mladý ind, takový trochu zápaďák. Vysvětluje nám, jak moc mu záleží na zákaznících a na jejich kladných hodnoceních na internetu. Máme pokoj v přízemí uprostřed domu bez okna, ozdobený kýčovitými lediodami a akváriem s neskutečně hlučným kompresorem. Je tam zase hrozná zima a my jsme furt ještě nemocní. Jdu za majitelem, jestli by neměl nějaké topení. Ten vysvětluje, že topení nebudeme potřebovat, že jsme v přízemí v nejteplejším pokoji v domě, že v našem pokoji nám pohodlně stačí jenom jedna peřina a že v pokojích o dvě patra výš bychom potřebovali tři peřiny. No dobře, snažím se tvářit přesvědčeně a zaplouvám zpátky do pokoje.

Druhý den jdeme na snídani do kavárny, potom se nějak potulujeme po Varanasi. Zjišťujeme, že ty malý uličky jsou uplně všude. Je to tam vcelku strašidelný i přes den a v noci je to ještě mnohem horší. Jdeme se podívat k řece. Přestože to je Ganga smíchaná s Yamunou, tak nevypadá zdaleka tak velká, jako jsme viděli v Allahabadu. Jdeme podél řeky, blíží se k nám nějaký pofidérní Ind a je mi uplně jasné, že nám chce zase prodat Hašiš, nebo marihuanu, jako všichni tady. Ještě než promluví, tak mu říkám “Né, nechci žádný hašiš, děkuji”, člověk se zatváří hrozně smutně a povídá “Já ale neprodávám hašiš, já mam loďku a vozim lidi”, nevěřím mu to, ale jestli je to pravda, tak mě to mrzí :)) Po chvilce dorážíme k hlavnímu Manikarnika Ghattu ve Varanasi. Opět jsme vystaveni opravdu kruté atmosféře. Zima, větrno, deštivo. Opravdu nejvhodnější počasí na to, nechat se zabít, zpopelnit a hodit do gangy. Vidíme asi 3 ozdobená mrtvá těla, čekající na spálení. Nikdy by mě ani nenapadlo tady fotit, ale po chvilce vidíme bandu turistů, kteří evidentně vůbec nerespektují atmosféru tohoto místa, jeden z nich navíc s velkou zrcadlovkou cvakajíc milion fotek. Já tu bydlet a žít tímto životem, tak bych za to snad vraždil.

Nicméně, kremace u Gangy stojí od 500 rupees (166kč), pro ty nejchudší, kde vaše tělo hodí na oheň, to se ale nespálí celé, takže vaše končetiny a jiné pozůstatky potom plavou po řece. Cena kremace je dána použitým dřevem a jeho množstvím. Někde jsem četl, že může stát až 5 000 000 rupees (1,6 mil. Kč) při použití sandalového dřeva. Pálí se všichni, až na vyjímky, jemiž jsou:

Těhotné ženy
Lidé uštknutí hadem
Děti do určitého věku (nevím kolik)
Svatí mužové (neboli babové, lidé, co se vzdali všeho, v Indii jich je hodně)
Neprovdaní (tím si nejsem jistý)

Tito lidé jsou považování za dostatečně posvěcené a jejich těla se rovnou posílají po řece. V 19. století po řece posílali také všechny, kteří onemocněli cholerou, což mělo za následek hezkou epidemii, protože voda v Ganze je tak svatá, že se mnoho lidí neobejde bez každodení raní koupele v této řece. Odhaduje se, že ročně je po řece posláno zhruba 20 000 – 30 000 těl, nebo jejich ostatků. Což s přibývajícím časem začlo dělat vrásky místním úřadům, protože všude podél řeky jsou vidět části lidských těl. Rozhodli se to tedy řešit. Až teď jsem se dozvěděl, že před pár lety do řeky vysadili 10 000 malých želv, které se živí mrtvým masem. Což sice trochu pomohlo, ale ne moc 🙂

Po chvilce nás odchytává past na turisty v podobě člověka, co mi nabízí, že mě oholí. Říkám si, proč ne u holiče sem ještě nikdy nebyl a stejně jsem se chtěl sám dneska oholit. Později se vracíme domů, nakupujem nějaké teplé oblečení a malé cestovní topení do Darjeelingu, kde očekáváme krutou zimu. Dáváme si večeři v Shiva’s cafe, což je super podnik a vracíme se léčit na hotel. Druhý den se chceme podívat do chrámů. První jsme po chvilce bloudění našli, druhý je kdoví kde, tak bereme cyklorikšu. Rikšák nám ale asi vůbec nerozumněl a vyhodil nás podle mapy někde uplně jinde, než jsme chtěli. Jdeme zase k řece, jsme trochu unavení a nevíme, co dělat, tak si sedneme na jeden z ghatů a povídáme si, když v tom vidím v dálce známé tváře. Jsou to oni, přátele ze Španělska s kterými jsme byli v Gokarně a potom jsme je potkali ještě v Pushkaru, což sice nebyla uplně náhoda, protože jsme věděli, že tam tou dobou budou, ale tady ve Varanasi to opravdu zajímavá shoda okolností byla. Pro všechny z nás to je opravdu zážitek, protože Varanasi je tak velké, jako Praha, oni nevěděli, že tu budeme a stejně tak my jsme to vůbec netušili o nich. Jdeme společně na jídlo. Pak my s Tonkou jdeme na sitarový koncert, který Tonku nebavil, ale mě jo a po koncertě jdeme za španělákama na hotel (který je navíc ještě shodou okolností asi 200 metrů od toho našeho) na pár drinků a trochu toho hašiše, když už je to tu legální 🙂

Vlak do Darjeelingu nám ale jede asi za 6 hodin, tak to moc nepřeháníme a jdeme na hotel, kde stejně ani nejdeme spát, protože by to na tak krátkou dobu nemělo cenu. Na nádraží nás potom veze šílená rikša, která si řiká “indian helicopter”. Vsadil bych se, že z našeho hotelu na nádraží se nikdy nikdo tak rychle nedostal.

13. Allahabad

Z nádraží jsem si den předem rezervoval guest house za 350 rupees (120kč) na noc. Paní na telefonu uměla dobře anglicky a dokonce nám sdělila, že na nás na nádraží někdo počká. Jak jsem popisoval nekonečné čekání v Agře na náš vlak, který měl 10 hodin zpoždění, tak do Allahabadu jsme dorazili se zpožděním 12 hodin. Paní na telefonu si den předem zjistila moje číslo vlaku a říkala, ať si se zpožděním nedělám starosti, že se podívá na internetu, kdy na nádraží budem. To se evidentně nestalo a člověk, co nás tam vyzvedával na nás prý 10 hodin čekal. Smůla. Nastoupili jsme do malého, ale uplně nového auta, které nás odvezlo do poměrně luxusní vily, kde nám poskok představil naše patro, které mělo 3 pokoje. Už jak jsem šel okolo nového záložního agregátu tak za půl mega a přes obývák super ochotných podržtašek, tak mi došlo, že tady je něco špatně. A taky že bylo, cena. Asi jsme si den předem v telefonu uplně nerozumněli, ale cena za pokoj nebyla 350, ale 3250, čili skoro 10x tolik. Nějak jsem asi přeslechl tu dvojku. Tonka je na mě naštvaná, že jsem způsobil hrozný faux pas, mě to ale vůbec nevadí. Jsou to vydřiduši, za takový peníze, dobře jim tak. Tahle sranda mě nakonec ale stejně stojí 500 rupees (170kč) za to, že s náma měli tolik “práce”.Že to je spíše moje blbost, tak platím a neprotestuju. Nakonec nás ještě odvážejí do super standartního špinavýho hotelu. Na recepci se nás ptají, jestli chceme pokoj s klimatizací. Venku je asi tak 12°C s nechápavym výrazem v obličeji ujišťuju recepčního, že nám stačí pokoj bez klimatizace. Pokoj je škaredý, malý, má okno do chodby a je v něm šílená zima. S odhodlaností se uzdravit hledám řešení. Recepční mi vysvětluje, že mi nemůže dát topení do pokoje, ale že si můžu zaplatit pokoj s topením. Což nechápu, protože přímotop v našem novém pokoji je tak malý, že se dá pohodlně odnést jednou rukou. Pokoj s topením stojí 2x tolik (1350 rupees – 450kč), což bude doufám na dlouhou dobu nejdražší hotel v kterém budem. Jsem tak trochu teplomil a zimu těžce nesu, takže v dalším městě Varanasi si kupujeme malý 500W přímotop za 900 rupees (asi 300kč), protože v Darjeelingu v horách bude ukrutná zima.

Léčící kůra začíná a my celou dobu neděláme nic jiného, než že se válíme, koukáme, jak venku prší a chodíme na jídlo do restaurace v přízemí hotelu. První den jsme se šli ještě podívat po okolí, které bylo velmi depresivní. Těžký kyselý pach výfukových plynů a všudypřítomných malých ohnišť u kterých se krčilo několik indů. Velká chudoba a bída tak nějak prostupovala vším, nemohl jsem si pomoct. Koupili jsme si nějaké cukroví a rychle zalezli zpátky do hotelu.

Další den už jsme tak nějak OK a jdeme se podívat ne velkou událost, což je spirituální festival Kumbha Mela, která se koná každou periodu času.  Je to 12 let, přičemž se také slaví poloviční Kumbha Mela (tj. 6 let) a čtvrteční (4roky). Těmi termíny si nejsem uplně jistý, protože ona se slaví každý rok, ale na té “plnohodnotné”, je nejvíce lidí. V roce 2013 festival Kumbha Mela v Allahabadu navštívilo přes 100 milionů lidí, čímž se stala největším festivalem na světě. Účelem je pomodlit se na svatém místě, což je soutok tří svatých řek. Ganga, Yamuna a Saraswati. V Lonely planet jsme se dozvěděli, že zrovna dnes (16. ledna) je jeden ze 3 vhodných dní ke koupeli. Né, že bychom se plánovali koupat v řece, venku je furt cca 13°C, ale chceme se tam podívat.

Už od Jaipuru, kde jsme poprvé viděli rikšu tzv. “bez motoru”, neboli na kole s Tonkou řešíme dilema, jestli využít jeho služeb, nebo ne. Na jednu stranu si říkám, že bych si nechtěl penězi zaplatit fyzickou dřinu svého osobního otroka, který mě odveze, kam budu chtít. Na stranu druhou ale, tito lidé nemají jiný druh obživy a jsou plně odsouzeni pouze na toto. Takže když za ním nepřijdem a nebudem chtít odvézt, tak on nebude mít co jíst. Ještě navíc, cyklorikša konkurence je v Allahabadu obrovská. Takže se vším sebezapřením vylézáme z hotelu a bereme prvního cyklorikšáka, kterého potkáváme. Máme plán, že se necháme odvézt a zaplatíme mu mnohem víc, než si řekne. V Jaipuru na nás cyklorikšáci pokřikovali, ať se necháme povozit po starém městě za 10-20 rupees na hodinu (3-6kč/hod). No, byl to opravdu silný zážitek, jako ostatně celý ten den. Rikšákovi bylo cca 40-50 let, jeho váhu bych odhadoval na cca 40 kg (měl menší zadek, než Tonka, to jsem ještě neviděl). Měl uplně zkažené černé zuby ze žvýkání betelu, delší, zacuchané, šedivočerné vlasy a dlouhé vousy. Přes sebe měl léty zašlou šedivo béžovou košili a stejně barevné tesilky. Jeho rikša byla ve stejně zuboženém stavu, jako on. Je to vlastně taková větší tříkolka s dvěmi místy vedle sebe vzadu. Brzdu to má jednu mechanickou na přední kolo, na zadní nápravě jsou dvě menší listová pera pro odpružení. Nad místem k sezení je dřevěná stříška, co jde sklopit (někdy). Cestování na tomto stroji je krajně nepohodlné. Pod stříšku se průměrně velký Evropan nemá šanci vejít, takže se v každém výmolu mlátí hlavou o dřevěný vějíř, z kterého je střecha vyrobena. Poprvé se velmi pomalu rozjíždíme. Tak moc soucítím s tou osobou, co nás veze, že bych si to s ní nejraději vyměnil. Jednak mi z absence pohybu atrofují svaly a druhak se nezvládám dívat na to, jak ta kůží potažená kostra táhne můj pohodlný bílý zadek. Na Sangam (což je soutok tří řek, Ganga, Yamuna a Saraswati) je to asi 2km. Cesta po Allahabadu je opravdu čirá deprese, bída a beznaděj. Zašedlé počasí, chladno, mlha. Všude vidím lidi, co něco opravují, protože se jim to rozbilo. Potkáváme asi 10 rozbitých aut a motocyklů, lidi, pro trochu tepla krčící se u malých ohníčků, žebráky a spoustu polomrtvých psích zombie. Čas, jakoby se tu zastavil, lidé, co nepracují opravdu nemají co dělat, takže se jen tak různě povalují pod improvizovanými přístřešky z klacků, placeht, nebo složených palmových listů. Všude je navíc šílený smrad z dopravy. Opravdu těžko se dýchá i přes šálu, když se nehýbete. Je mi vážně líto všech cyklorikšáků, kteří v tomto ovzduší musí pracovat.

Dáváme rikšákovi tučnou výplatu, sladkosti z cukrárny a jdem na loď, která nás má odvézt k Sangamu. Čekal jsem, že loď bude třeba za 100 rupees, ale lodičkář po nás chce 3000 (1000kč). Valím oči a nevěřím, začíná vyjdednávání, nakonec ukecáváme na 1000 rupees (300kč), což mi stejně přijde moc. Na druhou stranu ale pak zjišťujeme, že to je celkem daleko. Ptáme se, kde je třetí řeka, protože není vidět ani na mapě, ani jinde. Dostáváme odpověď “underground”, takže prý podzemí. Hmm, kdo ví. Později se dozvídáme, že třetí řeka je imaginární. Ještě o něco později se dozvídáme, že třetí řeka (Saraswati) kdysi dávno skutečně existovala a měla naprosto nesmyslně gigantické rozměry. Nikdo však moc neví, kam se poděla.  Hladina řeky je klidná, všude je ticho, jsou slyšet akorát racci, co krouží okolo lodí a zevlují jídlo. Jedeme okolo břehu, kde jsou stany z dálky jde slyšet amplion s motlidbami. Pod lodí začínají být vidět proudy vody, která má jinou barvu, to je místo, kde se mísí Ganga do Yamuny. Ačkoliv na tyto věci zas tak moc nedám, tak jde cítit velice zvláštní atmosféra, jakoby intenzivní energie proudící všude okolo, začíná mě bolet hlava. Když dojedeme na místo, tak myslím, že mi praskne hlava. Zouváme si boty a vystupujeme z lodi na nízké molo, všude okolo nás je spousta indů, zaručeně jsme jediní běloši široko daleko. Jdeme rovnou k malému oltáři, dostáváme tři kokosy, odříkáváme motlidby, kterým nerozumíme a děláme věci podle pokynů. Nakonec si hlavu pokapeme vodou z Gangy a kokosy pošleme po vodě. Pokud má někdo víc informací o tomto rituálu, nechť dá vědět a dopíšu sem o co přesně vlastně jde. Plni zvláštních emocí odjíždíme zase pryč, čim dál jsme od mola, tim míň mě zase bolí hlava. Velice zvláštní zkušenost, zaručeně jedna z nejsilnějších, co jsem zažil. Rikšák, co nás sem odvezl na nás furt čeká, odváží nás zpátky na hotel, cesta zpět je ještě depresivnější, než tam Allahabad je fakt šílené město, kdyby mi někdo řekl, že tu budu muset žít, tak se asi rovnou zastřelím 🙂

Do dalšího dne se nic vyjmečného neděje a my vyrážíme na vlak do Varanasi. Zchytali jsme opět hrozný déšť, takže na nádraží, které máme asi 200 metrů daleko od hotelu přicházíme uplně promočení.

 

12. Agra

Do Agry přijíždíme asi v 10 večer, hned po tom, co vylezeme z vlaku nás zase obklopuje dav rikšáků, taxikářů a dalších, co se nám snaží nabídnout ubytování. Podle doporučení, na které jsem na pár týdnů zapomněl, mířím do malého stánku s nadpisem “prepaid taxi” (předplacené taxi), což je nějakou organizovací kontrolovaná síť taxi tak, aby vás taxikáři nemohli obrat. Povídám destinaci, kam se potřebujem dostat a přestože jsem taxikáře po dlouhém přemlouvání ukecal na 300 rupees, v prepaid taxi dostávám “lístek” podle tabulky za 250 rupees (asi 85kč), což na to, že je noc, je to taxi a ne rikša a je to 9km je super cena.

Bydlíme relativně levně, na místě, co se jmenuje Friends paying guest house. Máme místnost bez okna, což Tonka těžce nese, protože se jí nechce vstávat, když nevidí, že je venku už den, mám to podobně. V Agře je navíc větší zima, než v Jaipuru, náš pokoj je uprostřed domu, ale stejně je tam dost chladno a vlhko kvůli mlze. Majitel je relativně mladý ind. Druhý večer jsme se s ním zakecali. Zase si stejně jako s majitelem guest house v Jaipuru povídáme o Indii a o České republice a o jejich rozdílech. Všiml jsem si, že umí mluvit rusky, zeptal jsem se ho proč zrovna ruština. Vysvětluje mi, že Indii navštěvuje poměrně dost lidí z Ruska a že to viděl jako dobrou příležitost. Pak jsem se ho zeptal, co si o lidech z ruska myslí, čímž jsem nenápadně narážel na skupinu rusáků, co předchozí večer pila vodku na terase a užívali si to poměrně dost nahlas a dlouho. Evidentně jsem zavadil o trn v jeho patě, protože mi vysvětluje, že je vůbec nechápe. Říká, že první člověk s kterým se kdy bavil rusky po tom, co se to rok učil, se ho zeptal, jestli neví o nějakých ženách na prodej (ano kurvách). A že se ho na to vlastně hodně lidí z Ruska ptá. Indie je v tomto pohledu velmi konzervativní. Je tu pravidlem, že muži tu mají první sex až po svatbě a něco, jako je bordel nebo šlapky tu prostě nejsou. Celý život vyrůstal v této mentalitě a neví, jak s touhle situací pracovat. Vysvětluje, že v Dillí, což je hlavní město Indie, dost na severu, relativně blízko Ruska, je vidět spousta žen na prodej z Ruska. Je z toho evidentně dost nešťastný. Do toho začne mluvit o skupince lidí z Ruska z předchozího večera, že pili alkohol do tří hodin do rána a když odjížděli, tak díky tomu, že zrovna nemohl usnout si všiml toho, že mu chtějí z hotelu odvézt peřiny. Valím oči a nechápu. Jak někdo, kdo má dost peněz na to, se sem dostat, se může snížit k takový blbosti? Proč peřiny? Nechápu. Hned potom dodá, že ty lidi tam byli už několik nocí, že si myslel, že to jsou dva společné páry, ale jednu noc spaly dvě holky na pokoji s jednim klukem a druhou noc spaly na pokoji s druhym klukem. Nechápu a dodávám, že na západě se takové věci nedějou.

První den vstáváme hrozně pozdě a nikam se nám moc nechce, protože venku je celkem chladno. Jdeme se projít po okolí s tím, že třeba narazíme na Taj Mahal, kvuli kterému jsme vlastně přijeli. To se nám nedaří. Místo toho vidíme spousty opravdu chudých částí Agry. Malinké obchůdky, kde všichni prodávají to samé. Pár druhů ovoce, různé druhy smaženého pečiva, léky a podobně. Podél domů jsou malé dlážděné příkopy v kterých teče odpad z domů, každých pár metrů je někde hromada odpadků, kombinovaná s ohništěm a kompostem v které se přehrabují psi, prasata a krávy, hledajích zbytky potravy, všude to celkem smrdí. Je tu opravdu hodně co fotit, ale nepřipadá mi to ani vhodné, ani bezpečné. Když jsme v jedné uličce, tak do mě zezadu někdo strká, tak nějak to ignoruju, protože se to stává docela často, když do mě strká asi po třetí, tak se ohlédnu a poodstoupím. Skupina lidí zrovna na bambusových nosítkách odnáší zakryté a ozdobené mrtvé tělo. Mezi domy jsou natažené dráty z rozvodu elektřiny. Na špatnou úroveň elektrického vedení jsem si v Indii už zvykl, ale tady je to extra špatné. Často je vidět sloup elektrického vedení, do kterého vede zhruba 200 drátů ze všech směrů. Většina z drátů nemá žádnou izolaci, spoje se řeší tak, že se vezmou dva dráty a zatočí se do sebe. Každý elektro-bastlil to zná, ale nikdy by to nepoužil ve svém bytě, natož na ulici. Takhle se dráty nabalují a nabalují, až z rozvodny elektřiny zbyde velký smotek drátů bez jakékoliv organizace.

Elektrikáři to tu musejí mít velmi těžké. O bezpečnosti se mi ani nechce mluvit. Vysokonapěťové transformátory bývají v Indii často na dosah ruky, včetně izolátorů, do kterých vede vysoké napětí (pokud se nepletu, tak to je 22 tisíc voltů). Takové napětí vás dokáže probít i když se ho dotknete dřevěným koštětem. Hned za transformátorem normálně bývají jednorázové pojistky na způsob nožovek, které když shoří, tak se musí vyměnit. Tady jsou držáky na tyto pojistky, ale vzhledem k předem popsané špatné úrovni elektroinstalace, by se tu každý den stávalo, že by se ty pojistky musely vyměnit. Proto tam ty pojistky nejsou, místo nich tam je kus hliníkového drátu (také na dosah ruky). Několikrát jsem tu viděl inda přidělávat dlouhou dřevěnou tyčí drát k neizolovanému drátu, mezi sloupy a tedy se načerno napojit na stávající vedení. Je to vidět prakticky všude. Nejhorší jsou tu zásuvky. Jedna věc je ta, že nejsou samosvorné, takže když do nich strčíte vidlici, tak se na ní stačí špatně podívat a ona zase vypadne. Druhá věc, co opravdu nechápu, musí to být asi akutním nedostatkem vidlic, ale prakticky všude, kde je víc zásuvek pohromadě, vidíte jeden nebo víc kabelů bez koncovky (vidlice), který je do zásuvky strčený jen tak. To že zařízení (spotřebiči) potom chybí kostra, se tu neřeší vůbec, sem tam ale vidíte nějakého inda, jak se po milimetru snaží najít správnou pozici v které takto zapojený spotřebič (třeba kasa v obchodě, nebo klimatizace, nebo lampa pro celou restauraci) začne fungovat. Opět, čekal bych, že takhle si to někdo ze zoufalství zařídí doma, ale tady je to prakticky všude. Když takhle vidíte zapojený i bankomat z kterého zrovna chcete vybrat peníze, tak si začnete říkat, jestli to je dobrý nápad. Je tu ale i vidět snaha o zlepšení. Jsou tu podobné zásuvky, jako v Anglii, akorát jsou kulaté. Zásuvky v Anglii mají většinou ochranu, že první, nejdelší kolík, který se do zásuvky zasune, je kostra (uzemnění, neboli bezpečný drát), který tím, že se do zásuvky vloží, odblokuje pojistku pro další dva kolíky (nebezpečné dráty). Je to udělané proto, aby malé děti do zásuvek nestrkaly hřebíky, špendlíky a podobné věci, které by je zabily. Tady ale na každé zásuvce, která ma tuto pojistku vidíte spoustu malých modrých čárek, které jsou důsledkem toho, že si indové zvykli, tuto ochranu obcházet tím, že do zásuvky strčí propisku, takhle nám v prvním hotelu v Indii ukazovala slečna z recepce, jak zapnout televizi 🙂 Tolik o elektřině.

Odpoledne navštěvujeme první restauraci, co potkáme. Je to trochu šílená čínská restaurace, co je otevřená 2 dny. Jídlo je super, ale je moc drahý, tak už se tam víckrát neobjevujeme. Druhý den nacházíme restauraci, kde mají Indické tali (detailně popíšu v díle o jídle, ale je to hodně velké a složité jídlo) za 15 rupees (5kč), fakt nechápu, jak na tom můžou něco vydělat.

Druhý den, chceme vstát hodně brzo ráno a jít se podívat na Taj Mahal, protože ráno tam nejsou lidi a odpoledne je jich tam prý tolik, že to ani nestojí zato. Oba jsme kvuli chladnu trošku nastydlí, tak vstáváme opět až v 11 a na Taj Mahal se jdeme podívat odpoledne. Zjišťuji, že vstup stojí 750 rupees na osobu (skoro 300kč), to mi přijde jako šílený přestřel, nejen na indické ceny a přestože bych ho rád viděl, rezolutně protestuji proti tomu, jít dovnitř. Navíc je tam skutečně taková fronta indů, že bych jí čekat určitě nechtěl. Nicméně nás odchytává ind, že se na Taj Mahal můžeme podívat z jeho balkonu, který vidí přímo na něj. Nejdřív chce 300 rupees na osobu, ukecávám ho na 200 rupees za oba(66kč) a jdem.

Taj Mahal je jinak ale fakt super barák. Se svojí historií a výškou asi 80 metrů patří k jednomu, ze sedmi divů světa. Jakýsi Islámský vladař Mogul se zamiloval do patnáctileté princezny Mumtaz, kterou sice nejdřív přidal do svého harému, ale později zjistil, že si zaslouží víc pozornosti a oženil se s ní. Zemřela při porodu jejich 14.tého dítěte ve věku 36 let. Mogul byl tak smutný, že vyhlásil dvouletý smutek, kdy se nesmělo nic slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jako důkaz svého žalu nechal Mumtaz postavit Taj Mahal. Je celý vyrobený z mramoru, který se za pomoci asi 1000 slonů vozil z 300 kilometrů vzdáleného lomu. Vevnitř je spousta drahokamů a stříbra a celý to stálo naprosto nesmyslné množství peněz. Taj Mahal se stavěl 22 let a dostavěl se v roce 1654. Potom si Mogul usmyslel, že by chtěl ještě jeden stejný Taj Mahal z černého mramoru pro sebe na opačné straně řeky. Indie nikdy nebyla moc bohatá, stavba jednoho Taj Mahalu jí dost ruinovala a na druhý by jednoduše nebyly moc peníze, takže se jeden z Mogulových synů naštval, sesadil otce z trůnu a uvěznil ho v nedalekém Agra Fort.

Druhý den večer jedeme na vlak. Má nám ject v 21:55, zatím se nám nestalo, že by vlak v Indii měl zpoždění, nicméně po tom, co dorazíme na nástupiště, se dozvídáme, že vlak má zpoždění 6 hodin a tedy, že přijede ve 3 v noci. Prý je to kvůli mlze. Přemýšlíme, co dělat a rozhodujeme se to přečkat někde na nádraží. Tonce se chce hodně spát. Snažíme se dostat do čekárny první třídy, která vypadá mnohem líp, než čekárna všech ostatních. To se nám nedaří ani za úplatek, což je co říct. Tak zkoušíme čekat v restauraci, kde Tonka usne na stole a prodavač nám říká, že tam spát nemůžeme. Jdeme tedy pryč. Nacházíme pokoje k pronájmu přímo na nádraží a u nich velmi přátelský ceník, později se dozvídáme, že ceny jsou 10x vyšší, tak na to kašleme. Pak nacházíme ještě společnou čekárnu s postelema za dobrou cenu, tam zase ale nemůžou ženy (nechápu proč). Tak jdeme do čekárny druhé třídy, kde zjišťujeme, že to je hodně špatný a že tam nevydržíme. Tak vyjdeme ven a zjistíme, že dalších 5 hodin jako fakt nemáme co dělat. Řešíme možnosti. Já bych zvládl přečkat v restauraci, ale Tonka by tam usínala a moc by se tam nevyspala, můžeme do hotelu, za to jsem ochoten zbytečně něco utratit, ale Tonka uznává, že to je zbytečný. Můžeme být venku, ale je fakt zima a vlhko. Pár lidí venku spí, ale ti jsou evidentně dost otrlí. Poslední možnost je ta čekárna druhé třídy, kam se tedy nakonec vracíme. Na zemi není moc místa, protože všude někdo spí. Nacházíme si malý kousek místa naproti záchodům, které smrdí, ale mám rýmu, tak to neřeším. Roztahuju plachtu, co jsme koupili na výlety do přírody a snažím se Tonce poskytnout maximum komfortu v tomhle naprosto nekomfortním prostředí. Ta se zalarví do spacáku a další 4 hodiny o ní vůbec nevím. Dal jsem si asi 5 čajů a vůbec se mi nechce spát, navíc bych si ani netroufnul usnout, kvuli batohům. Tak jen tak sedím a přemýšlím. Dostávám se do zvláštního stavu, který jsem poznal tady v Indii po několika letech. Je to takový stav, že přemýšlím jen nad jednou věcí, nebo nepřemýšlím vůbec. Taková meditace, dá se říct. V Praze se mi jí nikdy nedostalo, protože jsem tak trochu workoholik a vždycky dělám 20 věcí najednou. Proberu se z ní asi za hodinu a začnu si číst. Dočítám Vědce od Lillyho. Mezitím na displayi posunou čas odjezdu vlaku o hodinu víc. Začínám číst Acid test od Wolfa. Koukám na malou spokojenou myšku, jak pobíhá mezi spícíma lidma a nic jí nechybí. Za chvilku se zpod jedné deky ozve dětský pláč. Deka se odhrne a celkem mladá maminka ospale a nešťastně kouká na svého syna. Sundavá mu plenu, kterou hodí asi 2 metry od sebe do rohu. Než mu stihne dát další, tak batole začne čůrat, takže kus kartonu, na kterém oba leží je celý mokrý. Situace, do které bych se nechtěl dostat. Maminka to utře další plenou, dopřebalí synáčka a oba zase osnou. Za chvilku přiběhne fakt fakt škaredá zombie fena. Stará, špinavá, skoro bez kožichu, rozežraná od blech a začne běhat mezi lidmi. Ti jí různě odhánějí. Po chvilce najde špinavou plenku z předchozí scény a začne se v ní válet, takže je za chvilku celá od moči. V ten moment mnou projíždí spousta a spousta myšlenek. Všechny se opírají o to, jak moc si vlastně přeju být v této společnosti, co všechno mě pobyt tady naučil, co mi přijde ještě normální a co už je prostě moc. Všechno si to tak v hlavě rozložím/složím, obalím barevnou stužkou a uložím do části mozku, kam ukládám vzpomínky, které mi nebude vadit, když zapomenu. Fenka si spokojeně odhopská k největší hromádce lidí, co spí vedle sebe, pár z nich očichá a pak si spokojeně ustele na jednom z nich 🙂 Vlak posunuli o další hodinu. Tonka se probouzí, jsou asi 4 ráno. Vedle Tonky si lehá starší žena, která Tonce naznačuje, ať se posune. Tedy v naších očích kráva. Po chvilce si s ní však začnu povídat a je to moc sympatická paní. Učitelka dějepisu, pokud si dobře pamatuju. Říkám jí, kde jsme byli a kam ještě jedem. Dává nám pár užitečných rad. Moc příjemný rozhovor. V čas odjezdu jdeme na nástupiště. Jak jsem nemocnej, tak jsem hrozně slabej, unavenej, je mi zima a už se fakt těšim do vlaku. Na nástupišti se dozvídáme, že vlak se posouvá o další půlhodinu. Takže zase do čekárny, za půl hodiny znova nástupiště a znova posunutí o půl hodinu. Tonka chce zůstat na nástupišti, cesta do čekárny a zpět stejně zabere čtvrt hodiny a je dost unavující. Já jsem hrozně unavenej a zmrzlej. Nemůžu pořádně ani mluvit a nejsem ani trochu optimistickej v tom, že ten vlak vůbec někdy přijede. Tonka se mě snaží držet při životě a snaží se mě nějak podpořit. Vlak přijíždí za dalších 50 minut. Zalézám dovnitř, obě naše lůžka v nižší třídě jsou k mému překvapení volná (to se normálně opravdu nestává), takže nemusím nikoho budit. Ve všem oblečení co mám si zalézám do spacáku, protože ve vlaku fakt není teplo. Po hypnotickém spánku se probouzím asi o 6 hodin později a je mi o trochu líp. Stejně už se ale nemůžu dočkat, až budem v Allahabatu, kde na nás čekají komplikace s bydlením :).

11. Jaipur

Cestu do Jaipuru si ani nepammatuju, takže asi proběhla rychle. Z Pushkaru to byly jen asi 2 hodiny.

Hned po tom, co vystoupíme z vlaku k nám okamžitě nakluše ind, jestli nechceme někam odvézt. Zase trochu hra na nervy a vlastně trochu “na blbečky”.

On: Ahoj, chcete odvezt?
My: Ne, díky.
On: Kam jedete?
My: Nevíme… (fakt to nevíme, mam to v mobilu)
On: Tak já vás odvezu!
My: Ale my nechceme (což nechceme, protože taxikáři hledající západní turisty už na nádraží jsou vždycky nejdražší).

Nakonec se nechávám stejně ukecat, protože na to moc nemám nervy a chci už někde bejt.

Trochu mi to připomnělo rozhovor s prodejcem djembe bubnů na pláži v Gokarně:

On: Čaau, nechceš buben? 🙂
Já: Nene, díky.
On: Fakt ne? Poslouchej, jak dobře hraje.
Já: Nene, fakt ne, neumim na to hrát.
On: Tak já tě to naučim!
Já: Neee, díky kámo. Je to moc velký, stejně to nemám kam dát.
On: To nevadí, mám tu i malej buben, sleduj…
Já: Já tu hele ale stejně nemam žádný peníze, to je prostě zbytečný, nepotřebuju buben, nechci prostě.
On: To nevadí, peníze nejsou problém, můžeš mi dát třeba svůj foťák, nebo mobil, jakej máš mobil? 🙂

Ind nás po cestě k jeho rikše předává do rukou svého bratra, který nás po chvilce předává do rukou svého dobrého přítele, který nás po dalších pár metrech předává do rukou bratra, který nás odvede do dalšího houfu rikšáků z kterých se nějakým záhadným způsobem vylosoval jeden, který nás odvezl za 150 rupees (50kč), ale vypadal nějak zbídačeně, tak jsem mu dal 200 (66kč). Posléze se dozvídám, že běžná cena z nádraží do guest house je 80 rupees. Nevadí…

Jsme v guest house, co nám doporučili španěláci, prý že tam je rodinná atmosféra. A taky že ano. Asi v půl jedenácté večer tam na nás čeká majitel guest house Kepi(či tak nějak), zkráceně KP. Ptáme se, jestli má pokoj, odpovídá, že ano. Ptá se, jaký máme rozpočet. Přemýšlím, od španěláků jsou super reference na internetu taky. Na internetu je zároveň cena 750 a víc rupees, tak zkouším nadhodit 500. Majitel kývne, jsem celkem překvapen. Náš pokoj je v přízemí jeho domu. Krásný, pravděpodobně nejčistší dům, v kterém jsme bydleli. Velká postel s teplou peřinou (začíná být fakt zima), které se neštítím, narozdíl od přikrývek v jiných hotelech. Jdeme o patro výš na check-in, který je přímo v obýváku majitele. Krásná místnost s indickým nábytkem a obrazy s velkou plazmovou televizí. Po prvních 5ti větách je poznat, že majitel neni žádný lump, po dalších 10ti větách zjišťujeme, že je to asi nejzlatější člověk v Indii. Není jednoduché tu kličkovat mezi všemi krvelačnými obchodníky, co z vás chtějí dostat peníze. U tohoto pána se cítíme, skutečně jako doma. Povídáme si celkem dlouho, během toho nám jeho žena přinese masala chai a začne vařit večeři. Povídá nám o Indii, my jemu zase o Čechách. Vypráví nám třeba o žebrácích, o rodičích, které v dětství mrzačí své děti, aby s nimi potom mohli žebrat a dostali víc peněz a aby děti měly do budoucna zajištěné jednodušší žebrání. Vypráví nám také o únosech dětí a lidí v Indii a o tom, jak složité je únosce vypátrat, protože fungují jako malé skupinky, nebo dokonce jednotlivci v naprosto různých částech (čili státech) Indie. Líbí se mi ale, že pokud je například někdo z únosců dopaden, tak se jako donucovacích prostředků k zjištění kompliců používá tzv. third degree, což jsou různé druhy mučení. Například pověšení vzhůru nohama (za jednu nohu) a mlácení bambusovou tyčí tak dlouho, dokud dotyčný nezačne mluvit. To by se mělo začít používat i u nás 🙂 Dává nám rady, kam jít, kam naopak nechodit a je hrozně milý. Když se ho ptám, čím jsme si to zasloužili, tak odpovídá, že nechce, aby si turisté z Jaipuru pamatovali to, že se z nich někdo snažil dostat peníze, ale také to, že Jaipur je skutečně hezké město.

Nicméně, proč jsme v Jaipuru. Tonka chtěla nakoupit nějaké kameny a podívat se na astrologickou observatoř. Taky chceme vidět město, jehož centrum je komplet přemalováno na růžovo k poctě návštěvy prince z Wallesu někdy v 19. století 🙂 Druhý den tedy vyrážíme do města. Jako první jdeme do observatoře. Vůbec nic od ní nečekám, ale nakonec mě to tam šíleně baví. Na rozloze asi 200×100 metrů je poskládaných cca 30 různých zařízení k astrologickému měření a sledování snad uplně všeho, co měřit jde. Jako první věc potkáváme cosi, co jestli jsem dobře pochopil, zvládne určit aktuální zeměpisné souřadnice pozorovatelny, tedy Jaipuru. Nechápu účel, protože observatoř se ze svého místa asi moc nehýbe, ale o to víc to poutá moji pozornost :)) Marně někde hledám sluneční hodiny, někde tu totiž musí být. Když v tom, “ha, tady jsou!”. 27 metrů vysoký sluneční hodiny. Nevěřim vlastním očím. Se spadlou čelistí běhám okolo a snažím se zjistit, jak to celý funguje. Z informativní tabule se dozvídám, že tyhle sluneční hodiny jsou největší na světě a že měří čas s přesností na 2 vteřiny. Tyto hodiny ukazují i korekční faktor, jehož rozdíl je způsobený různou rychlostí planety Země v oběhu kolem Slunce a další korekční faktor, který počítá s tím, že oběh kolem Slunce není v kruhovém, nýbrž eliptickém tvaru. Prostě masakr
Dál je tam hromada dalších věcí, z nichž většinu vůbec nechápu, k čemu slouží. Poprvé mě trochu mrzí, že jsme si na něco nezaplatili průvodce. Co tak chápu z informativních tabulí, tak jsou tam přístroje na výpočet zatmětní Slunce a Měsíce, pohyb a krytí planet, výpočet času průchodu Slunce znameními zvěrokruhu a další, čert ví k čemu 🙂 Dál jdeme navštívit pár chrámů, žádný mě nijak extra nebere. Pak jdeme nakupovat kameny. V menších uličkách centra Jaipuru je snad miliarda klenotnictví, Tonka kupuje pár šutříků, dáváme si jídlo v zaplivaný putyce a už míříme do kina, které nám majitel guest house doporučil stylem “tam prostě musíte jít”. Po celodenním trajdání se čekáme na odpočinek v kině, ještě nevíme, co nás čeká.

V kině jsem teda docela dlouho nebyl, tak jsem možná zapomněl, jak to tam chodí, ale to, co jsme viděli v kině v Jaipuru, to byla fakt pecka. 🙂
Lístek do nejnižší třídy kina stojí 120 rupees (40č) na osobu. Jdeme na aktuální největší Indickou pecku Dhoom 3, netuším, o čem je, jenom vím, že je to opravdový Indický kult. Před vstupem do kina procházíme docela intimní kontrolou (kvůli teroristům z Pakistánu), kde mi berou oříšky a rozinky, co jsem si koupil. Naštěstí si všimli mých smutných očí a zase mi je vrátili. Do kinosálu nás pouštějí asi 20 minut po tom, co měl film začít. Indové se tlačí jak oživot. Kinosál je obrovský, větší, než bych čekal. Sedačky jsou levné konstrukce, od sebe tak 2x dál, než v ČR. Trochu mě rozesmívají holubi, poletující napříč kinosálem z jedné strany na druhou. Rozhrnuje se opona, za kterou je velké bílé plátno, na jednom místě s menší skvrnou způsobenou asi průtokem vody ze střechy budovy, při filmu ale prakticky není vidět. Několik řad za námi někdo dělá hroznej kravál s nějakou tribunovou řechtačkou a s malou sirénou. Celkově jsou všichni hodně hluční a tak trošku debilní. České kino je oproti tomu knihovna. Promítačka má asi dost vysvícenou lampu, protože obraz není příliš vidět. Zvuk je v celku kvalitní a dost nahlas. Něco se pouští. Je to v Hindi, tak předpokládám, že to bude reklama a za ní bude film v angličtině, nebo aspoň z anglickými titulky, protože co jsem si tak všiml, tak minimálně 10% kinosálů Hindi zaručeně nemluví. Bohužel, chyba lávky. Film je z větší části v Hindi, sem tam je tam pár anglických dialogů. Do toho si vedle mě sedá Ind, co se mi rovnou opře o rameno a jakoby nic začne koukat na film. Celej tenhle kinovýlet začíná bejt dost vtipnej, to nejlepší nás ale ještě čeká. Zezadu se každých pár minut ozve hrozně otravný zvuk jakési piezo-sirény. Tonka konstatuje, že jestli ho uslyší ještě jednou, tak odchází, chudinka ještě neví, že ho bude poslouchat další 3 hodiny 🙂 Po prvních 5ti minutách filmu přichází první akční scéna, něco stylu Mission Impossible, ale v mnohem absurdnějším podání. Prakticky jakýkoliv záběr je tak absurdní, že průměrný “zápaďák” by ho rovnou označil za naprostou a šílenou intergalaktickou multihovadinu. Domýšlivý zápaďák by možná chvíli valil bulvy a přemýšlel, jestli je to nějaká forma vtipu, nebo o co vlastně jde. To nejlepší ale je, že čím je scéna absurdnější, tím hlasitější ovace sklízí od publika v kinosále. V momentě, kdy hlavní hrdina přejíždí na motorce po ocelovém laně, které vystřelil na opačnou budovu a jen těsně ho míjí nadzemka, která zrovna jede kolem, je atmosféra v kině asi taková, jakou si ji představuju na stadioně, pět minut před koncem finále premier league. Lidé ječí, piští a skandují. Tak dobře, jiný kraj, jiný mrav. Snažím se najít nějaké záchytné body v tomto šíleném proudu zvláštních informací, které se ke mě dostávají všemi smysly. Bollywood! Vzpomínám si na pár úryvků filmů točených Indy na Mauriciu, co jsem viděl, ještě když jsem bydlel v Irsku. Když si po pár minutách trochu zvyknu a nepřipadám si jak na cizí planetě, tak mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a ptám se, o co jde. Člověk za mnou mi říká, ať se trošku skrčím, že jeho zhruba 6ti letá dcera nic nevidí. Pardon?? Taky nevim, jestli to je vtip, ale krčit se nebudu a vysvětlivší gestem ukazuju na dvě sedačky před sebou, které jsou volné. Zezadu se nikdo nezvedá, ale nic neřeším. Později si všimnu, že táta s dcerou se prohodili tak, že dcera sedí za Tonkou a otec zamnou. Olala, bystrý to nápad 🙂 Během filmu došlo k pár absurdním zvratům, nicméně kadence blbostí slábne. Najednou vyskočí titulky, tak si řikám, “hurá, přežili jsme”. V zápětí se ale dozvídám, že film ještě neskončil, že je akorát čtvrthodinová pauza a druhá polovina filmu je teprve před námi. Druhá půlka je o dost slabší, co se akčních scén týče, zato přibylo dialogů, kterým ani trochu nerozumíme. Takový film je tvrdý oříšek i pro otrlé evropské kinematobarbary, chvíli zvažuji, jestli to nevzdat a nejít domu. Vsadím se, že Tonka by vůbec nic nenamítala. Pak si ale řikám, že jsem ještě neviděl odcházet jiný cizince, kteří tomu taky určitě nerozumí a že nebudu máslo. Vydrželi jsme až do konce.
Závěr: Pokud chcete vidět něco, co vidět určitě nechcete, tak se podívejte na Dhoom 3.

Druhý den vstáváme zase docela pozdě, protože v našem guest house se skvěle spí. Chtěli jsme navštívit jeden chrám za městem, ale zjišťujeme, že by to bylo dost našponované. Jdeme místo toho na procházku. Po cestě nás potkává mladý ind, co se ptá, proč se procházíme zrovna tady, že toto je asi nejnudnější část města, ať prý jdeme do centra. Tak mu vysvětluji naší situaci, chápe a posílá nás aspoň jiným směrem, kde je to prý hezčí. Tento přístup se mi hrozně líbí, dovedete si představit, že byste na sídlišti v Praze potkali cizince a s dobrým úmyslem jim šli říct, ať se jdou radši procházet někam, kde je to hezčí? 🙂 Jdeme koupit malý dárek našemu hostiteli a mizíme na vlak do Agry.

10. Pushkar

Tonka si všimla, že jsem do reportu o Mumbai zapomněl přidat galerii, takže teď už tam je. Ne že by teda bylo na co se koukat, jen pár fotek z města.

Vlak do Ajmeru nám o pár minut neujel a už jsme vevnitř.
Jen pro informaci, rozdělení tříd vlaků v Indii.

1/AC – největší hoňoňo aristokratický luxus, separátní kabinky s postelema, klimatizace, jídlo 20x denně, otroci, co vám líbají nohy.
2/AC – menší, ale furt zbytečně velký luxus, postele se záclonkama a čistým povlečením
3/AC – to bude asi zdravý kompromis
Sleeper class – s touto třídou máme nejvíc zkušeností. Polstrované lavice z koženky, tři větráky na stropě, oproti Second class menší množství zevláků.
Second class – Lidi, co nemají peníze na cestování, ale potřebujou cestovat, spát se tam asi moc nedá.

Na cestu z Mumbai do Ajmeru nebyly volná jiná místa, než třída 2/AC. Vlak je super, budí dojem relativní čistoty, klidu a míru, oproti Sleeper, v které jsme do tý doby cestovali. Jsou tu separátní lampičky pro každou postel a dokonce i zásuvka na notebook/mobil. Nakonec mi ani nevadí, že jsme za jízdenku dali o trochu víc, jedeme 1000km, jízdenka stála cca 500kč/osobu, cesta trvá asi 20 hodin, většinu času oba prospíme. Jedinou věc bych asi vytknul a to klimatizace. Jak už jsme poznali, když už jí indové někde mají, tak jí zapnou a nechají jí běžet 24h denně na plný výkon, takže ve vlaku je skoro námraza. Když jsme posílali balík z Mumbai, tak Tonka koupila tlustou izolepu, nejdřív jsem jí vyčítal, že jí nechci tahat a že jí nebudem potřebovat, ale nakonec se náramně hodila na zalepení průduchů klimatizace, což mi pravděpodobně zachránilo zdraví 🙂
Ajmer je vzdušnou čarou asi 1500km kolmo severně nad Gokarnou, kde jsme se v 30°C ještě před týdnem váleli u moře. Tato vzdálenost už je dost poznat na teplotě. Není nám vedro, je spíš relativně chladno. Hned jak vylézáme z vlaku, tak nás obestupuje 20 indů, kteří se předhánějí v tom, kdo vyhraje zápas o turisty. Nabízejí nám odvoz do Pushkaru, který je asi 10 kilometrů za 400 rupees (135kč). Děkujeme nechceme, necháváme se za 80 rs odvézt na autobusové nádraží, kde znovu objevujeme fenomén čekajícího autobusu, který nás oba dohromady za 20 rupees (7kč) odváží do Pushkaru. Na doporučení míříme do Moon Lake guest house a dostáváme pokoj za 300 rupees na noc (100kč). Ještě ten večer se jdeme podívat na začátek města. Resp. prošli bychom toho asi víc, ale Tonka se zase sekla u prvního obchodu s kamenama. Jdu si koupit oříšky. Když si koupíte oříšky, tak vám je zabalí do úhledného balíčku ze starých novin, což je úplná pecka, nechápu, proč se to nedělá i v ČR, pryč s plastovýma pytlíkama! Znuděně se koukám na Tonku, co se zaujatě kouká na kameny. Když už má kamenů dost, tak se seká v knihkupectví, což mě nebaví ještě víc a dávám to patřičně najevo. Nakonec je z toho menší hádka.

Do Pushkaru jsme vlastně přijeli nakupovat cetky, ale jak jsme dva dny předtím v Mumbai zjistili, měli bychom dosti radikálně zpomalit rychlost emitace peněz. Po hloubkový analýze svejch účtů, se ale rozhoduju, vzít část peněz a dát jí jako dlouhodobou investici na nákup věcí, co se prodají v ČR a s trochou štěstí něco málo zbyde, a když ne, tak budeme mít aspoň spoustu hezkých věcí, co se tu prodává.
Druhý den tedy vyrážíme na nákupy. Domlouváme se, že nejdřív projdeme všechny obchody a až potom začneme nakupovat. Stejně se to nakonec nedaří úplně přesně, ale aspoň jsme se snažili. Na konci dne posíláme 22kg do ČR a já jsem o 8tis chudší 🙂

Na hlavní ulici v Pushkaru, který je poset malými obchody a obchůdky, kde lidé většinou prodávají pouze to, co vyrobili sami nebo se svojí rodinou, je cítit poměrně silný obchodní duch. Potkáváme několik cizinců, kteří nakupují vyloženě ve velkém za účelem prodeje na západě. S jednimi z nich jsem si povídal v obchodě s povlečením. Sympatický páreček z Belgie. Pobavila mě scéna, kdy slečna začla hrozně pištět a ukazovat směrem pod jednu hromádku s povlečeními. Podíval jsem se tím směrem a viděl jsem fakt velkou, nechutnou a masitou stonožku, co zalezla pod koberec. Věřil bych, že se musela řadit do čeledě obratlovců. Směju se. Když se prodavač ptá, proč ženská tak ječí (protože si té stonožky nevšiml), tak vysvětlujeme, o co jde. Čekal jsem, že nad tím mávne rukou, protože takový věci mu tady lezou furt. Opak byl pravdou, jako by mu dal někdo pistoli k hlavě, vytřeštil oči, začal řvát ou-ou-ou a začal hbitě odhazovat všechny věci, co byly okolo. Pod jedním kobercem našel tu stonožku, kterou potom dlouhou tyčí vystrnadil z obchodu, myslím, že jí ani nezabil. Když se ptám, jestli je smrtelně jedovatá, tak odpovídá, že ne, ale že když se vám zakousne do kůže, tak ji musíte zabít a potom odříznout tu část kůže, kam se vám zakousla, protože ona se sama nepustí. A ukazuje na svoji levou ruku, kde mu chybí kus svalu 🙂

Krom nakupování je Pushkar jinak velmi staré a velmi posvátné město, je v něm několik chrámů a jezero s ghaty, což jsou schody do posvátné vody, kde se provádí rituální “očištění” před různými obřady a motlidbami. Chtěl jsem si vyfotit ceduli, na které byl takový malý návod pro cizince, jak se v Pushkaru chovat. Na prvním řádků bylo sice “zákaz fotografování”, což nevím, jestli se vztahovalo i na tu ceduli, ale asi jo :). Bohužel jsem měl ale vždycky smůlu a u cedule někdo byl. Buď policista, nebo banda muslimů nebo jiná hromada lidí a nechtěl jsem tam šaškovat s foťákem. Nicméně bylo to moc hezky napsané. Něco ve smyslu, že toto je velmi posvátné místo a ať respektujeme jeho atmosféru, která byla ve skutečnosti velmi silně cítit. Dále se tam psalo, že ve městě jsou striktně zakázány drogy, alkohol a jakékoliv maso, turisté musí chodit slušně oblečeni a na veřejnosti je zakázáno se objímat.

Poslední den před odjezdem před jedním krámkem náhodně potkáváme přátelé z Gokarny, dáváme si s nima oběd a jedeme na vlak do Jaipuru, který nám opět skoro ujíždí.